SATURN (Kronos)

Ten prvý, kdo v šerém rozbřesku mýtů prolil krev. Matka Gaia, Země, ho poštvala proti otci Úranovi, Nebi, a do ruky mu dala srp. Poslušný a lstivý Titán spícího otce napadl a uťal mu plodivý úd. Tím ho zbavil moci i tvůrčí síly, ale uvězněné bratry–obry, kvůli nimž ho matka k činu vyprovokovala, stejně neosvobodil. Otec ho proklel a předurčil mu stejný osud. Kronos se stal absolutním vládcem a věčným štvancem vlastní úzkosti.

Se sestrou Rheiou měl šest dětí, ale hnán strachem z otcovy kletby je hned po zrození pozřel. Jen nejmladšího syna Rheia skryla a dala Kronovi kámen zabalený v plenkách. Syn vyrostl a věštbu naplnil. Kronos v krutém boji prohrál a musel vyvrhnout spolknuté děti. Syn, který ho svrhl z trůnu, byl Zeus aka Jupiter.

Co bylo s poraženým Kronem potom? Mýty nabízejí dvě různá řešení. Zeus buď srazil otce do Tartaru, nebo projevil netušenou velkorysost, pouze ho vyhnal ze své říše, ale nechal ho volně odejít.

Tento Kronos se noří na území dnešní Itálie a dostává tam jméno Saturnus. Už jako stařec s přísnou tváří se stává učitelem setby a civilizovaných mravů. Učí divoké kočovníky žít v sídlech, dává jim zákony a dohlíží na jejich plnění. Zušlechťuje révu, pokládá základy vzdělanosti. Jeho ženou je bohyně Ops, mateřský aspekt země. Srp, tato připomínka dávné viny, dostává v jeho rukou nový význam: teď je to symbol kultivující práce. Z řeckého despoty a nenáviděného „požírače dětí“ se stal dobrodinec Říma a zakladatel společenského řádu. Pod jeho vládou nastal lidstvu zlatý věk.

V alchymii mu patří olovo a obrozenecká čeština mu jménem Hladolet zrovna nelichotí. A jméno Kronos svedlo k jednomu ztotožnění, které dalo představám nový obsah. Kronos je chápán i jako Chronos – Čas.

Kronův čin je startem mravní logiky. Dění uransky sršící z neomezené zvůle nebe, nezodpovídající se minulosti ani budoucnosti, skončilo pádem Úranova údu do oceánu. Po bezedném bezčasí Chaosu, po uranském víru fantazie přibyl element času. Čas už není vír, ale vektor. Přijal směr od skutku k následku a od zločinu k trestu. Na jeviště mýtu vešli první lidé. Kronem začínají dějiny.

Saturn představuje restrikci a bilanci. Je to omezující princip a dozírá na to, aby nic nepřekročilo dané meze a nezbujelo jiným jevům na úkor. Saturn je prvek zemský se vší tíhou a umíněnou gravitací země. Zpevňuje všechno, co měkne, divočí a těká. Je hustou sedlinou zvyku. Blokuje a fixuje.

V člověku symbolizuje zvnitřněnou autoritu, freudovské superego, vstřebaný apel zákazů a příkazů. Vštěpuje smysl pro povinnost, pěstuje poslušnost a kázeň. Sankcionuje vzdor a odměňuje pevnou vůli. Nic nedá zadarmo a lehce. Vyšší hodnoty za vyšší ceny! – a žádá soustředění, úsilí a pokoru.

Saturnský étos je prostřen mezi morálkou a moralizováním, mezi dobrovolnou prací a galejemi, mezi zralým chápáním smyslu strasti a bláhovým planým trápením. Jeho líc je moudrý, rub je rigidní a frigidní. Brouk, který se v ohrožení staví mrtvým, je symbol saturnského strachu. Těžkomyslnost a skepse tíží životní rozlet, Kronův fatální pesimismus zdržuje. Pedanterie lpí na prázdných formách a sebekontrola je hradbou, za niž nepronikne inspirace. Železná košile zvyku se stane svěrací kazajkou duše. Takto pochopený Saturn nás vězní nebo kastruje.

Saturn buduje náš poměr k nutnosti. Ananké – osudová nutnost je bariéra, která usměrňuje a chrání, ale může se zvrhnout v anankasmus – smyslu pozbyvší nutkavé jednání. Saturn, vůči němuž se bouříme, nás trestá zábranami. Saturn, kterého pochopíme, nás bere do učení jako náročný a přísný učitel.

Na úrovni sociální je Saturn řád a drží všechny trvající struktury. S patriarchální oficialitou dbá na tradice, na konvence a na pravidla hry. Funguje jako brzda v překotnosti změny: někdy jako brzda pokroku a růstu, jindy jako brda záchranná. To, co je v nás svědomím, je zvnějšenou institucí práva. Saturn soudí, stabilizuje a hlídá. Jeho ruka uzamyká vězení.

Neuznává geniální uranské amatérství, které experimentuje s náhodami. Je profesionál a vyžaduje odbornost. Mistrovství se rodí z omezení – a čas Chronos omezuje. Sebepoznání se rodí z deziluze – a ztráta iluzí patří k saturnské praxi. Saturn je celník, který nám na hranici odsud – jinam odebere všechno zbytečné.

Jeho výuka je úzká brána, kudy lze projít jen se skloněnou hlavou (jako do pyramid). Nepustí nás, dokud se látku nenaučíme. Nese bilanční krize a trvá na splacení dluhů. Zatěžkává naši motivaci. Prostřednictvím problémů a krachů se ptá: Jistě si to přeješ? A jsi ochoten platit? Rozvaž si to, dokud je ještě čas.

Kámen, o nějž z nedbalosti zakopneme, nám položí do cesty znovu. Zakopneme–li opět, bude kámen příště větší. Tak to půjde tak dlouho, dokud nepochopíme princip. Sediment trpké zkušenosti nás varuje a tříbí, a to je podstata Saturnovy výuky.

Tento vyhoštěný bůh, exkomunikovaný násilník a poražený soupeř se stal dobrodějem lidu, který přijal jeho učení. V anamnéze tohoto dárce zákonů je zločin. Mezi Kronem a Saturnem stoupá strmá proměna morálního typu. A v tom je nejvyšší smysl Chrona–Času. Čas je nabídkou k sebezdokonalování, k poznání a k pokání.

IAM „Quand ils rentraient chez eux“ (Když se vrací zpátky domů)

Co může být víc samotářské než mít takovej osud jako tvůj táta,

zlej jako tvůj ochránce duchovní otec

co můžeš dělat mimo to, že jsi zticha když tě ničí smrt

na tvrdém betonu tvé nohy na zemi, oči máš upřené na druhé

když se vracejí já jsem byl také na těch stejných místech

měl jsem hlavu v nebi (na hvězdách) a tys jí musel vidět

tahle proklatá hvězda, neskutečná a přesto určuje můj život

hlavního člověka, kterého můžeš najít na ulici

ano příkop je to co tě zavede přímo k sanitce pro blázny

přímo do vězení kde zevlují děti, na ulicích jsou ztracené,

jejich duše se trápí, tam kde se otvírají čepele nožů

kde tě zkouší co vydržíš, kde tě může zachránit jen ryzí síla

kde slaboši skuhrají za takových podmínek se nemůžeš dopředu připravit

ale musíš být rozhodnutý bez odpočinku když se vrátili

cítil jsem, že zradili svou vlastní vinu

yeah neexistuje tu žádná pauza, byli jsme u toho

museli jsme se hlásit o ulice, když se vrátili domů, z moci se stala nenávist

taková co tě bez milosti chytne oči máš unavené ruce máš slabé

jsi chycen v těch ulicích kde vládnou kruté povahy

kde panujou souboje stejného stáří stejně starý jenom tady

chtěli jsme hlavně přestat a oddechnout si na minutku

mladá slečna o nic nedbá, žili jsme lepší životy než jsou tyhle

tomu, kdo měl všechno, jsme se hrozně smáli

i když jsme věděli, že se věci změnily jen pomalým tempem

byl to náš cíl, žít a ne skuhrat, žít, říkat si, že existujeme

ačkoliv jsme popíjeli, ruce se mi uvolňovaly

srdce a těla nám vibrovala pro jedinou věc – moji vášeň,

hudba silné emoce nejsou nikdy slabé když se dostanou zas domů

vždycky jsem uronil malou slzičku, když jsem dospíval

bez otce ani matky bych neutrpěl nikdy příliš ztrát

Vždycky jsem stál na straně těch, co museli zůstat doma

zůstávám opravdový k jejich kořenům jako útesy co lemují oceán

stokrát víc svět byl obnovován vítěznými sny

naše nohy uvnitř světa, statečně jsme bojovali když se ostatní vraceli

jako pozůstalí, co se ztratili uvnitř, co tam hledali svůj klíč

mraky se přibližují zakalují nám naděje a sny

přesto jsme se často smáli pod světlem lampy

které udělalo blesk ve tmě nevědomky

dále díky zvukům jsme už milující naše hlavní starosti byly správně stráveny

Vrátil jsem se bez hluku pozdě večer

když bylo slunce zahnáno noční čas se naplnil s každodenními souboji

městské džungle kde jsem se každý den snažil zahnat nudu

na trzích zůstávám hodiny vysedávám na zadku jen v baru

z ukované duševní bídy povím ti, deset kousků střeliva

mám v kapse spolu s lehkými marlboro

ale já nechci znít jako štěkající pes

to nebylo ghetto já ti jen říkám, jaké jsou věci

na co jiného bych měl čekat? Doufal jsem ve zlepšení situace

odešel jsem dost brzo z tátovo bytu

máma si myslela, že jsem se poflakoval blízko metra

a že dělám pochybnej kšeft

ale počítal jsem svoje minuty na hodinkách

bylo to jako kdyby každý den svítilo slunce

Chyběly mi talíře od mámy, které mi připravovala

když jsem byl dítě, bál jsem se, tak snadno jsem se styděl

pořád mě to znepokojuje je to moc blbé když začínáš

nenávidět ty malé ucha co všechno dostali na stříbrném podnose když se vraceli domů

na stole měli pořád k dispozici horké jídlo, já jsem si vzal marihuanu

vždycky jsem poslední opouštěl lavici byl jsem tu v každou roční dobu

se suverénními rýmy falšoval jsem to kde je člověk napodoben

v nocích když vál mistrál jsem si vzal kožešinovej kabát

chránil jsem se před chladem (očekával bych, že v noci s mistrálem bude vedro,

ale možná že, když je tu mistrál, je v noci chladno a vedro během dne?)

hlavu jsem měl v oblacích, moji fanoušci chválili zvuk od Marley Marla

už jsem si sbalil tašky, zapsal jsem si nápady do špinavýho notesu

čtu knihy a zjišťuju že Bůh nemá nikoho k sobě rovného

to jsem předtím nevěděl a vím, že nikdo mě nevzal za ruku a nezbavoval mě temnoty

přidělal mi trápení srdce, když se vrátili zpátky

byla tu furt bolest já jsem tu byl stále zůstal jsem dokud mi hrudník

někdy nenaruší tichost bolesti která je ještě hlasitější než kravál ze zlosti

Pořád jsem jedním z těch kdo zůstali v těch špinavých ulicích

lavičky byly naše výdobytky chodník viděl mnoho skvělých MCs

je jen málo narozeno těch, kteří zůstali

připravil jsem se na dobu kdy všichni jiní čekali na ně

mluvili jsme do větru když jsme se rozehřívali

mraky se přibližují kručí nám břicho hudba zraje a sny máme odvážnější

není to že jsme chtěli utéct od mámy, ale tuhle věc jsme museli zdolat

posilnilo nás to, pomalu jsme se stali dospěláky ve věci vyslovit přání a začínáme snít