|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Stál jsem na rušné křižovatce zahalený v teplém kabátě, který odolával vlezlé lednové zimě. Obloha toho dne byla zlověstně temná, zlá, nelidská. Z olovnatého nebe se na Ivančice snášel bílý poprašek, který vypadal více jako popel než sníh.
Z Ivančické věže kostela, která se ztrácela v šeru, se ozýval zvon. Lidé, zainteresovaní ve svých vlastních životech, pospíchali pryč. Hleděli neurčitě kam a já byl pro ně méně než rozbředlý sníh pod jejich nohama.
Na autobusovou zastávku přijel autobus, ze kterého se vyhrnula spousta lidí a mezi nimi se potácel i můj starý přítel Pavel. Nejdříve jsem ho nepoznal.
Teprve až těstě před mnou jsem si uvědomil, že ta chatrná kráčející bytost je on. Vypadal jako troska nebo mumie, která se má co nevidět rozpadnout. V duchu jsem musel konstatovat, že takhle bych dopadnout nechtěl. Vychrtlý, strhaný a lehce nahrblý se ploužil ke mně.
„Nazdar, ty stará vojno!“
Potřásli jsme si rukama a uvítali jsme se, jak se na chlapy patří. Jeho stisk však byl slabý a chladný, jako kdyby ani nechtěl, abych se ho dotýkal.
„Nazdar.“ Rezignovaně mi odpověděl a jen opatrně se mi podíval do očí.
Viděl jsem v něm něco špatného. Jeho výraz byl nepřítomný, oči zkalené a myšlenkami zcela jinde. Jistě mu musela být také pořádná zima v lehké jarní bundě, starých riflích a teniskách.
„Co je s tebou? Nevypadáš vůbec zdravě.“ Řekl jsem mu a prohlédl jsem si ho od hlavy k patě.
„Neřeš to. Mám jisté problémy, kterými tě nechci obtěžovat.“ Odpověděl mi.
„Nenechám to ležet, jsi můj přítel, svěř se mi.“ Chytl jsem ho za rameno, které bylo pouze kostí potaženou kůží. Litoval jsem ho, bylo mi líto, že někdo, jako on, mohl takhle dopadnout.
Vždy to byl pěkný cvalík, který se rád usmíval a vtipkoval. Stále jsem nemohl uvěřit, že je to on. S dávkou naděje jsem se podíval na prázdnou autobusovou zastávku, jestli tam neuvidím toho pravého Pavla. Marně.
Pavel zakroutil hlavou a chvíli mlčel. Snad jen hledal počátek nitě všech svých problémů. Moje třetí oko v něm jasně vidělo, že hledá, kde začít. Kde otevřít poklop svých temných vzpomínek.
„Víš, mám strach, že mi neuvěříš. Spousta lidí mi neuvěřila.“
Stále jsem tápal, proč se mi nechce svěřit, ale nechal jsem ho. Chtěl jsem ho podusit ve vlastní šťávě.
„Pokusím se ti uvěřit. Jsi můj přítel.“ Nakonec jsem rozetnul napínavé ticho, které rušil hukot aut z křižovatky. Sem tam jsem pocítil chladivý vítr přes svůj kabát.
„Dobrá, zkusím ti to objasnit. Veškerý kolotoč potíží začal asi před rokem. Zdál se mi podivný sen, ve kterém mě oslovila tajemná bytost. Vtěsnala se mi do hlavy a od té doby se jí nemůžu zbavit. Prostě to nejde.“
Nenechalo mě to klidným. V nitru duše jsem byl na vážkách, kde můj přítel ztratil rozum, ale nechal jsem ho povídat dál.
„Od té noci jej slyším a cítím každou vteřinu svého života. Nejdříve jsem si myslel, že jsem blázen a dokonce jsem se nechal i Erikou zviklat, abych šel do blázince, ale tam jsem si uvědomil jednu věc.“
Pavel se odmlčel a zadíval se neurčito kam za mě. Jeho tupý pohled doprovázel jakýmsi mumláním sám pro sebe. Musel jsem tomu udělat přítrž.
„Pavle,“ oslovil jsem ho, abych ho probudil, „jakou věc jsi tam našel?“
Můj přítel sebou párkrát zaškubl a poté pokračoval, jako kdyby se nic nestalo.
„Zjistil jsem si, že nejsem sám. Celé blázince jsou narvány lidmi, jako jsem já, s tentýž problémem. Proto jsem utekl z blázince a Eriku poslal k vodě. Jenže, ona mě pořád pronásleduje a chce mě tam dostat zpět.“
Teprve tehdy jsem si uvědomil, že se Pavel stále rozhlíží, jako kdyby ho někdo měl sledovat. I když jsem se zavázal, že se mu pokusím porozumět, nějak to nešlo. Moje Já, které si vždy zakládalo na chladnokrevném rozumu, mi řvalo do ucha, že Pavel je čistokrevným bláznem.
„Víš co, pojď do kavárny a cestou mi pověz víc. Určitě je ti zima a aspoň se zahřeješ.“ Navrhl jsem mu a on pokorně souhlasil.
Z křižovatky jsme zamířili na náměstí. Pavel vedle mě kráčel se svěšenou hlavou a celý se chvěl. Nevím, zda zimou, ale mně zima již byla. Belhal vedle mě zcela zlomený a duševně rozervaný. Něco mi říkalo, že ho potírají démoni mysli. Zlí démoni.
Šli jsme jeden vedle druhého do kavárny na náměstí. Míjeli jsme cestou výlohy obchodů a pod námi křupal čerstvě napadaný sníh na chodníku. Trhovci po chladném dni již balili své zboží a celé barokní náměstí se stalo šedým a nevýrazným. Zima již začínala získávat převahu i nad mým teplým kabátem. Nemluvě nad Pavlem.
„A co jsi zatím zjistil o té bytosti?“ Optal jsem se, aby řeč příliš nevázla.
Pavel opět chvíli pátral ve své kartotéce paměti a něco si pro sebe mumlal. Poté začal hovořit.
„Když se mi jedné noci podařilo konečně usnout, dostal jsem se myslí mimo náš čas a prostor a tam jsem pohlédl tomu démonovi do tváře. Abych byl přesný, do jakési zářící bílé koule. Také jsem poznal, že není sám. Jsou jich stovky, možná tisíce, a neustále mezi sebou vedou boj, kdo ukořistí zvrhlejší charakter. Ty ,více agresivnější, se dostali do hlav jako byl Hitler a jemu podobní v historii lidstva. Ty méně útočné se spokojí v podstatě s kýmkoliv, a když zrovna nenajdou nějakou zvrhlou duši, tak z ní zrůdu udělají. To temno v lidech jim dodává sílu, jde jim pouze o zlo a nic je nezajímá.“
Jeho vyprávění mě děsilo. Říkal to s takovým klidem a bez emocí, jako kdyby to měla snad být i pravda. Na druhé straně mi jej bylo líto, že se z mého přítele stala troska, blázen, šílenec. Pouze jsem přikyvoval jeho smyšlenému příběhu a v duchu ho litoval.
„Víš, kamaráde,“ oslovil mě tiše, aby nás nikdo neslyšel, „již dál nemohu snést ten šílený jekot ve své hlavě, ten smích, ty zlé a nekonečné posměšky v mé hlavě. Dávno jsem ztratil veškerý cit. Nedokážu se smát, nedokážu brečet, nedokážu v sobě vyvolat žádný cit, kromě strachu ze sebe sama. Bojím se, že se stanu zvířetem, které nakonec nasytí svého démona…“
Když jsme konečně došli do kavárny, byl jsem pořádně promrzlý a uvítal jsem přívětivé teplo uvnitř. V kavárně nikdo nebyl, pouze paní za pultem si nás změřila, co jsme zač. Objednali jsme si horkou kávu a já konečně vyrukoval věci na pravou míru.
„Pavle, vše co mi říkáš, je příliš fantastické. Musím ti něco sdělit.“ Začal jsem a přitom se zahříval o šálek kávy.
Pavel seděl, pouze usrkával kávu a čekal, co se ze mě vyklube. Nemohl jsem ani zdaleka odhadnout, co se v něm skrývá.
„Jsi nemocný. Erika mi dnes volala a já se s ní domluvil, že se s tebou setká a vše ti rozmluví. Musíš se léčit.“
Můj nemocný přítel na ex do sebe hodil vřelou kávu a utřel si pusu. Začal řvát na celou prázdnou kavárnu.
„Já nejsem nemocný a už vůbec ne blázen. Kdo se mě bude snažit dostat do šaškecu, toho oddělám. Je to jasný?!“
Rozzuřil se. Jeho modrá žíla na spánku zvětšila svůj objem a čelo se mu zvrásčilo do tří vln. Konečně jeho tvář vyvolala za celou dobu nějaký výraz. Zlý pohled.
„Uvidíš, že to bude v pořádku,“ začal jsem ho uklidňovat, „jen tomu dej čas. Erika říkala, že tě má stále ráda, ačkoliv jsi jí hodně ublížil.“
Pavel změnil útočný postoj do obraného.
„Já jsem nikomu neublížil. To ona mi vrazila kudlu do zad, když mi nevěřila. Stejně jako ty! Už si nemáme co říct.“
Pavel se zvedl od stolu a vyšel ven před kavárnu. Chtěl jsem ho zastavit, ale něco mi řeklo, ať ho nechám jít. Nikdy nezapomenu na ten okamžik.
Před kavárnou se objevila Erika. Stála tam v červeném kostýmku a zastihla Pavla, když zrovna odcházel z kavárny.
Začali se ihned hádat. Ačkoliv jsem vše sledoval za výlohou kavárny, bylo mi jasné, o čem se hádají. Pavel začal rozhazovat rukama a stal se úplně nepříčetným. Erika stále ustupovala vzad a tvářila se vyděšeně.
Rozhodl jsem tomu udělat přítrž. Vyrazil jsem z kavárny, abych pomohl Erice proti Pavlovi.
„Pavle, chceme ti pomoct.“ Oslovil jsem ho a šáhl mu na kostnaté rameno, abych ho zastavil v dalším běsnění, ale ještě více se rozzuřil.
„Poslali vás oni. To oni mě chtějí zastavit, ale to se jim nepodaří. Aspoň ne v tomto životě!“
Než jsem stihl cokoliv udělat, Pavel držel v ruce pistoli. Zadíval jsem se do temné hlavně zbraně a poté se ozval výstřel. Kulka mi lízla spánek a já upadl do chladného lednového sněhu. Svět se zpomalil a poté jsem uslyšel tlumený křik a dva výstřely.
Když jsem se vzpamatoval a sebral jsem se ze země, uviděl jsem na zemi ještě dvě teplá těla a kouřící zbraň. Erika byla na místě mrtvá, zásah mezi oči jí sebral život dřív, než dopadla na zem. Pavel spáchal sebevraždu kulkou do hlavy.
Sklonil jsem se nad mrtvým přítelem, kterého pomalu začal obklopovat krvavý květ ve sněhu. Bylo mi zle, na zvracení, po zádech mi běhal mráz a po tváři mi tekl proud krve. V té chvíli se to stalo.
V mysli se mi ozval smích, démonský záchvat smíchu, který mi prosakoval až do morků kostí. Uvědomil jsem si, že Pavel celou dobu nelhal, že měl pravdu. Ale bylo příliš pozdě.
Příliš pozdě na cokoliv.
|
|
|
