trs sněženek

prorostlých loňským listím

někdo odcizil

jen tak

zbytečná

obřízka malého kluka

jako důkaz, že není snadné

být dobrou matkou

traumatické vzpomínky

bratra na otce

který nežije

duch svatý v muži

na konci hor

řek a cest

zástupy vykladaček a vědem

z nesmyslnými výroky

unikání teďka pro zítřek

a měděná střecha, měděná střecha, měděná střecha kostela...co není můj přístav, když se vracím domů!

pozbývá smysl, pozbývá smysl, pozbývá smysl...jako ponaučení z utrpení, které nechám na sebe působit.

v samoobsažných hnilobných procesech

odrůstám svým chybám

klidná

o trochu víc lehčí

pro pitnou vodu ke mě přijdeš se svou žízní

odejdeš uspokojen klamným jevem

že jsem

jako vypůjčený dar, který se nevrací...jen vzpomínej!