Spasitel
Karel Moučka věděl, že není-li pomoci jemu, musí být ze zákona dialektiky pomoci alespoň druhým. Ze svého dřívějšího pobytu venku si pamatoval, že svět se nachází v poměrně zoufalém stavu, takže pro něj nebude těžké najít vhodný objekt pro záchranu. Mrvilo se kde co na všechny světové strany. Neboť před sebou neskrýval literární entuziasmus, padl jeho zrak jako první na Spolek spisovatelů. Jeho osud jej už dlouho romanticky šimral v oblasti solárního plexu, a nebyl-li jim dost dobrý dosud, aby jej přijali za člena (prkotina: Moučka nepublikoval jinak než na internetu – jako jistý Drsňák vulgo Vousáč -, který se do Spolku nepočítal), dokáže jim, že je dost dobrý nyní a že mezi ně patří.
Do partitury mu zahrál v literárních novinách právě otištěný rozhovor s jeho čerstvým předsedou. Když četl slova jako: „Neuměl jsem dost dobře říci ne, protože Spolek se opravdu nacházel v dosti šíleném rozkladu – to si možná ani nedovedete představit …;“ nebo: „Někteří členové z toho kupodivu měli radost, protože jako filmový manažer a průměrný scénárista jsem se nevměšoval do jejich půtek, kdo je spisovatel a kdo je grafoman, což bylo, je a bude, jak se zdá, hlavní náplní činnosti Spolku;“ či dokonce explicitní: „Se členy, kteří už ve Spolku jsou (a neměli by tam být), přesto udělám krátký proces, protože jim můžu říct: 'Pánové a dámy, neuražte se, ale my vás teď maličko přehodíme ze Spolku do Klubu přátel Spolku, víte, tam jsou takoví jako trochu grafomani, ale neberte to jako degradaci;'“ nemohl se Karel dále oddávat pasivitě a zmaru. Musel napsat dopis, který Spolek spasí. Jelikož odtamtud nikoho neznal, přišlo mu samozřejmé, že dopis adresuje místu, z něhož přišel rozhodující popud:
„Vážená redakce Slona, (což měl být akronym pro Salón literární onanie)