Ležela v posteli. Kalhoty byly pohozené na podlaze. To normálně nedělá. Normálně si je vždycky složí a dá je do skříně na chodbě. A když jde ráno do koupelny, tak si je vezme s sebou.

   Co dál?

    Spala jen v kalhotkách a i ty měla naruby a ještě k tomu obráceně. Poznal jsem to podle hnědé čárky, kterou měla mezi půlměsíčkama svojí pičky. To taky nikdy nedělá. Vždycky se totiž na noc převlíkala do noční košile. Ze začátku mě to dost rajcovalo, ale časem mi to přišlo nudný, pořád jí to vyhrnovat. Takže ty kalhotky s hnědou čárkou.

   Obešel jsem naši manželskou postel a hledal další stopy. Mám totiž enormní pozorovací talent. Nic mi neunikne. Sám si o sobě myslím, že jsem v tomhle jednička. Možná, že si mě budou lidi kvůli tomu pozorovacímu talentu pamatovat. Já bych se jim nedivil.

   Co dál?

   Na mým nočním stolku ležely trenýrky. Opatrně jsem se jich dotknul. Tělem mi projel elektrickej šok: byly ještě teplý! A ještě jeden šok: nebyly moje. Já si na satén nikdy nepotrpěl. U mě to vždycky vyhrávala bavlna. Tak 60 procent. Míň nikdy ne.

   Prudce jsem se otočil. Na záchodě totiž někdo spláchnul. Dostal jsem se pod tlak okolností. Musel jsem jednat. Musel jsem vstřebat všechny informace, které můj pozorovací talent nashromáždil!

   Seknul jsem s sebou na podlahu a pak se jedním plynulým pohybem zasunul pod NAŠI manželskou postel. Právě včas, protože jsem uslyšel kroky, které se přibližovaly ležérním tempem. Připomnělo mi to moji chůzi. Takhle jsem chodíval i já, když bylo po všem. Teda aspoň u mě.

   Něčí nohy došly k posteli a pak zmizely, zatímco se postel prohla směrem ke mně. Panebože, to je masák, napadlo mě.

   ,,Spíš?“ zeptal se masák.

   ,,Nee.“ To byla moje stará.

   ,,Kdy se má vrátit?“

   ,,Kolik je?“ Zase ona, moje stará.

   ,,Bude půl devátý.“

   ,,V devět,“ řekla masákovi.  V tom se ale spletla. Každou středu jsem totiž  končil o hodinu dřív.

   ,,Tak to abych vypad, ne?“

   ,,Tak jo. Přijdeš zítra?“

   ,,Zítra nemůžu, musím na rodičák. Přijdu v pátek.“

   ,,Tak jo. V pátek.“

     Oblíknul se a vypadnul. Chvilku jsem zůstal ležet a dával si to všechno dohromady. Hlavou se mi honily jeho nohy, její kalhotky, moje nohy a její kalhotky a její noční košile a pak zase jeho nohy a pak prkýnko na záchodě. Ano. To jsem ještě neviděl, ale i vám musí bejt jasný, jak to s tím prkýnkem bude.

     Připadal jsem si jako indiánskej zvěd. Všechno, co jsem potřeboval vědět, jsem věděl. Spíš jsem se toho dozvěděl víc, než jsem doopravdy vědět chtěl. Ale jak řekl jeden indiánskej náčelník: Mých koní je mnoho. Takže i já vám teď říkám: mých informací je mnoho.

     Když jsem uslyšel pravidelný oddychování mojí starý, tak jsem se poamličku vyplížil z pod tý NAŠÍ postele, která si toho pamatovala víc, než bych čekal. Postavil jsem se a znovu jsem pečlivě zkontroloval situaci. Sametový trenýrky zmizely. Moje stará tady pořád byla.

    Co nejtiššeji jsem vyšuměl z ložnice. Všechna esa jsem měl v rukávu, ale abych pravdu řekl, nebyl jsem si dvakrát jistej, jestli je CHCI vytáhnout. A ke všemu se mi chtělo čůrat.

   Když jsem rozsvítil na záchodě, okamžitě jsem se podíval na prkýnko. Byl to profík, prkýnko bylo dole. Došlo mi, že čelím něčemu, co je daleko větší, než jsem já. A bylo jenom na mě, jak se s tím poperu. Dochcal jsem a pak to všechno spláchnul.

   ,,Ty už seš doma?“ uslyšel jsem svojí starou.

   ,,Jasně, že jsem doma! Nemůžeš si už, do prdele, zapamatovat, že ve středu, opakuju, ve středu, končím o hodinu dřív.“

   ,,Ale no jo, se nezblázni.“

    Někdy si přeju, abych měl málo koní. I jeden by mi stačil. Mohl by mě poslouchat na slovo, kdyby chtěl. Já bych teda chtěl. Haug!