,,Do postele! Okamžitě do postele,“ přikazuje nám maminka. Mluví potichu, ale my ji slyšíme. Všichni čtyři se ve stejném okamžiku zvedneme z podlahy v kuchyni a utíkáme do pokoje. V kuchyni po nás na podlaze zůstávají zámky a princezny a princové a draci. Když na nás maminka křičí, tak ji někdy neslyšíme. Ale když jde domů tatínek, tak bychom maminku uslyšeli, i kdyby jenom hýbala rty.

    Ležíme v jedný posteli pod jednou dekou a posloucháme, jak po nás maminka uklízí těch pár kostek z nějaké stavebnice a těch několik vojáčků a hadrových panenek s knoflíky místo očí. A taky už slyšíme tatínka. Maminka nám to často připomíná, že ho musíme mít rádi, i když je takový, jaký je. Když ho budete mít rádi, všechno bude míň bolet, říká maminka.  

   ,,A tebe má taky rád?“ zeptal jsem se jí jednou.

   ,,Mě má přece taky rád,“ odpověděla mi maminka.

    Ležíme těsně vedle sebe a koukáme se na dveře do kuchyně, které jsou skoro celé prosklené a je na nich pověšená záclona. Vidíme maminku, jak chodí po kuchyni.

   ,,To je jako vitize,“ zašeptal jsem.

   ,,Co?“ potichu se mě zeptala Klára, která leží vedle mě. ,,Cos to říkal?“

   ,,Vitize,“ zašeptal jsem. ,, Někdo o ní mluvil ve škole. Je to taková malá skříňka, ve který žijou malí lidi. A tomu jejich domečku se říká vitize a on má skleněou zeď, takže vidíš, co dělaj.“

   ,,Co říkal?“ zeptala se Maruška, která spí na druhé straně.

   ,,Říká, že prej existujou malinkatý lidi, co žijou ve skleněných domečcích“ pošeptal jí do ucha Jenda.

   ,,No a? Co s tím?“ pošeptala mu ona.

   ,,Co s tím?“ zeptal se mě Jenda potichu.

   ,,Nic. Jen že máme něco podobnýho.“  Ukázal jsem na prosklené dveře.

    ,,Ššššš...táta.“

    Ve vitizi se vedle maminky objevil tatínek. A já jsem si přitlačil polštář na uši a vypnul zvuk. Dál jsem pozoroval, co se děje v kuchyni, ale neslyšel jsem nic, než vodopád ve svých uších. Viděl jsem jenom, jak tatínek drží maminku jednou rukou a druhou rukou jí mlátí po hlavě. Potom maminka zmizela a potom i tatínek. A pak se zase oba dva objevili. Teď ale držel tatínek maminku oběma rukama a maminka se ho snažila odstrčit. Taky jsem cítil, jak se Klára chvěje.

   ,,Neposlouchej to,“ pošeptal jsem jí. ,,Přikryj si uši.“

   Podívala se na mě. Z očí jí tekly slzy. Pozdě, pomyslel jsem si. Znovu jsem si zakryl uši.

   Tatínek i maminka někam zmizeli. Trošku se mi ulevilo. Nic jsem neviděl a nic jsem neslyšel. Ale pak se za dveřmi objevil tatínek. A já pustil konce polštáře.

   ,,Vstávejte!“ zakřičel na nás. Rozsvítil světlo a vešel do pokoje. A s ním přišla i maminka.

   ,,Prosím tě, nech je spát.“

   Tatínek se otočil a dal jí facku.

   ,,Říkal jsem, vstávejte!“

    Vylezli jsme z vyhřáté postele. Tatínek se zase moc zlobil. Jenže nikdy nikomu neřekl proč. Možná, že to říkal mamince, ale ta mu doteď poradit nedokázala.

   Tatínek si nás prohlížel a já měl pocit, že jsme museli udělat něco špatnýho. Jenže to bylo stejný jako s tou jeho zlobou, nikdy nám neřekl, co to mělo být. Jen se na nás díval a v jeho očích jsem viděl, jak náma pohrdá. Ale proč?

   ,,Poď sem,“ ukázal na Kláru. Potom šáhnul do kapsy pro cigeretu a připálil si.

    Klára došla k tatínkovi. ,,Koho máš radši?“ zeptal se jí.

    Klára se dívala na tatínka a strašně moc dlouho nic neříkala. Potom se otočila na maminku, jako by se jí chtěla zeptat, co má říct. Jenže maminka tam stála a brečela. Klára určitě poznala, že jí maminka nepomůže. Že teď je to jenom na ní.

    ,,Slyšíš?“ zaklřičel tatínek. ,,Koho máš radši, mě nebo mámu?“

    Viděl jsem, jak se Klářina košilka rotřásla, jako by sama od sebe oživla.

    ,,TAK UŽ NĚCO ŘEKNI!“

    ,,Maminku...“

    Maminčin pláč začal připomínat křik. Klára se na ní zděšeně podívala.

    ,,Tak mámu, jo?“

    Tatínek chytnul Kláru za  ruku a spálil jí cigeretou.

    Teď jsme brečeli všichni kromě tatínka. Tatínek pustil Kláru a chytnul mě. ,,Koho máš radši? Přestaň řvát a řekni mi, koho máš radši?“

    ....

    Ležíme těsně vedle sebe. Všude je tma. Všechno ztichlo. Klára si drží spálenou ruku. My ostatní jsme odpověděli tak, aby nás to neboelo. Možná, že takhle to maminka myslela, když nám říkala, že musíme mít tatínka rádi. Cítím, jak se ve mně udělalo prázdno. A kolem není nic, co to prázdno dokáže zaplnit. Dnes v noci určitě ne.

    Mít rád tatínka je tak strašně moc těžký.

   ,,Ššššš...,“ šeptala Maruška. ,,Kdo  .....ví......jak......zemře......tatínek?“ ptala se.

   Chvilku bylo ticho. Chvilku jsme čekali, ale tatínek nic neslyšel.

   ,,Spadne .....ze ....skály,“ šeptal jsem.

   ,,Utopí .....se ....v rybníku.“

   ,,Přejede ....ho ....vlak....a pak i autobus.“

   ,,Spadne....na něj....strom.“

   ,,Kdo ví.....“

   Vůně spálené kůže dostoupala ke stropu. Pozoroval jsem, jak se pod ním převaluje jako probuzená kočka. Potom se strop zachvěl a nadzvednul. Pomaličku začal stoupat. Když už byl hodně vysoko, tak odletěl někam pryč a já už viděl jenom noc, která po mně tak moc moc toužila.