Nenápadná nicota uvnitř hlavy rozpíná křídla a tlačí se zvnitřku ven skrz oči, nosní dírky, násilím zotevíraná ústa. Dítě, co nechce promluvit ani si nabrat sousto do úst, ústa mu sevřel strach ne vzdor, myslete prosím na to, strach. Konečně vyběhla skrz vytřeštěné bulvy ven a pláchla. Hlava brní, pomalu se vzpamatovává z mlhavého omámení. Co chtěla? Zapomnění, nepamatování si, nevzpomenutí si, zdušený záblesk v temnotě. Spánek beze snů, vzpomínek, myšlenek, poznámek, vět, číslic, adres, skic, fotografií, portrétů, pitvoření, grimas, převleků, pocitů, vzruchů, polaskání, objetí, polibků, vzkazů, chvění, rozčilení, napětí, schoulení, pošilhávání stranou, zahuhňání, zapraskání rtu vysušeného mrazem na zkřehlé kůži ruky. Dál, čpící plíseň vlhkého hadru v kyblíku u zdi, lhostejně rozdrolené. A ona, uvadlá, opírá se o obnažené cihlové pozadí, aspoň tu netáhne a neprší. Dřív bylo, než přišla prázdnota po chvilce veselí, dobře. Nebo ne? Už jsi zapomněla, jak třísk a prásk? Pak nicota, milosrdná sestra v černobílém, pečlivě vymyla vnitřek hlavy do milostivého nevědomí…
Sešla dolů po schodech. Zelená lavička je odestlaná, lampa studeně bliká, tma bolí. Ale už málo, míň než před nic em, před tím. Když ještě, bílé zuby, vlasy rozházené po zádech, ruku přes oči. Žádná možnost na výběr. Žádný nouzový východ. Jen nic, labuť s perutěmi, vymítajícími náznak vzpomenutí, přivolávaná, aby se dalo být dál. Ale až kam? Kam došla? Nevyšla, bez východu, nouzového exitu, to prostě nešlo. Lavička vlídně tlačí do hubených zad, dvě seprané bundy přes sebe, žízeň. Mít sestru nebo kamarádku, žalovat do něčích slyšících uší, ne jen soucitně zahanbené odvracející se ruce s pohozenými drobnými, úkrok stranou. Šumění nádražního hlásání a puch vedle sedícího, do morku kosti vysátého kolegy, zas naplněná nicotou, bez paměti. Jen žízeň, chuť nevzpomenout si ani na teď, ani na potom, ani na proč. Pramínek vytékající z koutku úst, rozpraskaných chladem, zbrázděných jako čerstvá ornice, vysušených jako jablíčka zapomenutá na lísce ve sklepě až do pozdního jara.
 Já usnula? Promiňte, promiňte. Prosím vás, promiňte mi to..