***

Nakonec si Nick vybojoval marodku v cele. Lékař se ho sice snažil přesvědčit o možném riziku, ale pak rezignoval. Doporučil Nickovi tři dny ležet v klidu, čímž ho osvobodil od práce ve skleníkách a pro jistotu za ním párkrát zašel. Jenže Nick byl tvrdý. Nikdy by nepřiznal, že něco není v pořádku. Jen Tim, který se přestěhoval k jejich stolu, si všiml, že méně jí. Když se ho ale zeptal, dostal odpověď, že v těch vedrech nemá chuť k jídlu nikdo… Což byla pravda.

Víkend. Ranní prohlídky, snídaně, pobyt na celách i ve společných prostorách, to všechno probíhalo v klidu. Všichni byli unavení a stahaní z všudypřítomného horka.

Pak přišlo nařízení, že se musí šetřit vodou.

„Vážení,“ rozléhalo se z reproduktorů, „z důvodů nepříznivého počasí a s tím spojenými problémy, jsme nuceni sáhnout k regulaci vody. Takže poslouchejte!“ hlas se dramaticky odmlčel… „Dnešním dnem počínaje se bude užitková voda pouštět pouze hodinu ráno a hodinu večer, abyste se mohli umýt a dojít si na hajzl. Buďte tedy tak laskaví a přeorientujte svá sraní na tuhle dobu. Protože v období mezi tím to nespláchnete.“

Ozvalo se nesouhlasné bručení a bouchání na mříže.

„Ticho!!“ zahřměl Smithův elektronicky zesílený hlas.  „My si to nevymysleli! A pokračuju.  Všem je doufám jasný, že sprchy budou zavřený. Mýt se budete na celách. Pitnou vodu budete dostávat následovně. U snídaně dva litry na osobu. Při obědě – litr na osobu. Večeře – dva litry na osobu. To by mělo pokrýt vaše potřeby.  Nicméně na požádání jsme ochotni vám něco i přidat. Prádelna bude prát JEN jednou týdně. Víte co to znamená, pánové!“ Další pauza. „Všechny fifiny, zvyklé si brát denně čisté hadry pohoří. Odteď bude svoz a rozvoz prádla pouze v neděli po šesté hodině večer. Kdo nebude mít svou špínu připravenou – má smůlu. Nařízení platí až do odvolání. Tím končím!“

Nadávky ze všech stran byly důkazem, že regulace byla pochopena. Nick s Timem na sebe pohlédli.

„Skvělý.“

V reproduktorech to znovu zapraskalo. „Jo, zapomněl jsem vám říct, že užitková voda poteče od šesti do sedmi hodin ráno i večer. Čímž se odsunuje odjezd autobusů do práce ze sedmé na osmou hodinu. Můžete si přichrápat, lenoši.“

Jenže počasí se neumoudřilo ani další dva týdny. Vedra byla čím dál úpornější a příroda umírala. Tráva i stromy získaly matný šedavě zelený odstín. Jen ve sklenících měly rostliny díky zavlažování jasnou barvu. Nick nechápal, proč v tomhle podnebí pěstují cokoliv ve skleníku. Jednou se na to ptal Mary, ale dostalo se mu celkem zmatené odpovědi o ušlechtilých odrůdách, stabilních podmínkách a vysokých požadavcích na vlhkost, takže pochopil, že neví o moc víc než on.

I tady se šetřilo vodou, ale ne tak drasticky, jako jinde. Úroda z místní sklizně byla určena pro vybranou skupinu obyvatel, kteří si mohli dovolit za ni zaplatit.

V Edenu to bylo horší. Užitková voda už netekla tak, jak slibovali, ale velmi nepravidelně.  Kolikrát než kluci zjistili, že vůbec teče, byla zase zavřená.  Nepomáhalo nadávání, nepomáhaly apelace a prosby. Vodu bez omezení měli jen na ošetřovně a marodce, kde se lékař staral o nezvykle vysoké množství pacientů s úpalem.

Na druhou stranu ale mělo vedro i svoje pozitiva. Především se uklidnily hádky. Všichni byli tak vyčerpaní, že na nějaké roztržky a dohady neměli ani pomyšlení.  Naopak. Kluky to spíš stmelilo.  Najednou měli společného nepřítele, na kterého mohli nadávat. Horko, horko a horko.

„Svět jde do háje.“

„Co?“ Nick zvedl hlavu z umyvadla.  Na večerní mytí tentokrát pustili vodu včas.

„Říkám, že svět jde do háje,“ zopakoval Tim a sklapl knihu. „Nemůžu se soustředit.“

„A proto jde svět do háje? Kvůli tvýmu soustředění?“

„Ty máš se mnou problém, Nicky. Od samého začátku. Podělal jsem to já nebo ty?“

Nick se na Tima zadíval. „Nevím, co tím myslíš,“ řekl nakonec a nalil si na hlavu další hrnek vody. „Bože, tohle jsou podmínky.“

„Ale jo, víš. Chvíli jsi sdílný, mluvíš se mnou normálně. Usmíváš se, dokonce jsem měl párkrát pocit, že by sis i rád povídal. Ale najednou přeskočí výhybka a je z tebe někdo jiný. Ignoruješ mě, nebo jsi ironický. Posral jsem to já, viď? Hned na začátku.“

Když se nedočkal odpovědi, pokýval hlavou. „Mrzí mě to.“

Nick se dál snažil si v maličkém umyvadle umýt vlasy a mlčel. Ve skutečnosti neměl, co by řekl. Tim měl pravdu. Měl s ním problém.  Jen nevěděl proč.

„V jídelně si o tobě povídali,“ řekl po chvíli ticha Tim.

„No a?“

„Říkali, že prý jsi zabil nějakého kluka.“

Nick si vytíral vodu z vlasů. „To tady ví každý.“

„Já ne. Povíš mi o tom?“

 „Co je ti do…“ začal, ale pak se zarazil. „Jdi se umýt, než to zas zavřou.“

Tim seskočil z pryčny a stoupl si vedle Nicka. „Nedej se prosit a povídej.“

„Proč?“

„Protože mě zajímáš.“

„Fakticky nevím, co chceš slyšet.  Důvod? Ten já sám pořádně netuším. Nějakej jsem mít musel, ale - zůstal hluboko tady,“ poklepal si na spánek. „Tam kde zůstává odložený všechno, na co je lepší nevzpomínat.“

Tim si ho prohlížel a mlčel.

„Co je? Jsem divnej?“

„Ne.“

„Tak proč na mě čumíš?“

„Přemýšlím.“

Nick se uchechtl. „Jo tak. Dobře děláš.“

„Nasral tě hodně?“

„Jo!“ příslovečný klid byl pryč. „Jo. Nasral mě.“ Pak si povzdechl a vyčítavě se na Tima zadíval. „Nutíš mě dívat se harpyji do očí?  Přiznat si že jsem byl vůl? Hlupák non plus ultra, který měl pocit, že mu patří svět a že on jediný je ten vyvolený?“

„Ani ne. Jen mě zajímalo, co mohlo kluka, jako jsi ty, vytočit natolik, že zabíjel?“

„Ve skutečnosti je to vždycky blbost, co tě nejvíc nasere.“ Posadil se na postel. „Moje máma říkala, že jsme jen mandelinky na bramborovým poli. Nic víc. Ožíráme každý svůj stonek a staráme se hlavně o plný břicha. Já jsem ale nechtěl být mandelinka. Věřil jsem, že to pole je víc, než jen hromada hlíz, natí a plevelu. Chtěl jsem být král toho unikátu.“ Pohrdavě odfrkl. „A on přišel, vrazil mi hubu do hromady brambor a donutil mě uvěřit…“

Tim přešel k umyvadlu, svlékl se do půli těla a začal se mýt. „Byl to blbec, Nicky.“

Nicholas se na něj udiveně podíval, ale Tim  už mlčel. Pečlivě se umyl, vyčistil si zuby a s knihou v ruce přešel zpátky k posteli.

„Sedíš tu kvůli blbečkovi, kterej si neviděl na špičku nosu a přitom chtěl spasit svět. Ty nejsi mandelinka. Nikdy jsi nebyl a nikdy nebudeš.“

Nick nevěděl, co na to říct. Tim pro něj byl jednou velkou hádankou.  A pak si uvědomil, že podle toho, co říkal, působí on na Tima stejně. Lehl si a přemýšlel.  Rád by zas unikl do svého světa, ale místo toho musel přemýšlet o klukovi, který nad ním tiše oddychoval.

Po tom večerním rozhovoru se jejich vztah zlepšil.  Už kolem sebe nechodili jako kolem časované bomby. Tim se stal členem Nickovi party včetně stálého místa u jejich jídelního stolu.

Jak se předpokládalo, textilka omezila provoz a práci dala přednostně svým stálým zaměstnancům.  Kluci z Edenu tak zůstali „doma“.  Jediné místo, které zatím fungovalo, byly Skleníky. Ty ale nemohly dát práci všem, takže se vedení rozhodlo, že se budou jednotlivé skupiny střídat.

Nick už dávno dopil svůj příděl vody a prázdná láhev teď ležela vedle něj s nedojedeným obědem. Všichni posedávali ve stínu skladiště vděčni za chvíli oddychu. Tim pozoroval oblohu, která by bez jediného mráčku působila téměř malebně, kdyby nebyla tak vražedná.  Tričkem si otíral čelo. Na hrudníku se mu perlily kapky potu a čas od času si některá prorazila cestu tmavými chloupky dolů.

„Svobodu za sprchu,“ zavrčel.

Nick se usmál. „Nenabízej, co nemáš.“

Sam se natáhl a polil Tima zbytkem vody ze své láhve. „A naval svobodu, potřebuju jí jak sůl. Už mě to tu totiž nebaví.“

Tim si prohrábl mokré vlasy a blaženě zavrněl. „Paráda. Milerád ti ji dám, jen nevím, jak ji k tobě dopravit.“

„To je fuk, třeba poštou.“

Kris se zasmál. „Hele, na blbý odpovědi jsem tu já. Nelez mi do zelí, jo?“

Sam mu odpověděl oplzlým gestem a znovu se opřel o stěnu baráku. Všem se špatně dýchalo. Vzduch byl i ve stínu horký a nebylo kde se zchladit. Každým dnem přibývalo zpráv o vyschlých studnách, mrtvých zvířatech a přeplněných nemocnicích.

„Zatracený horko. Já chci domu,“ zakvílel teatrálně Sam. „Nám tam touhle dobou určitě prší. To musí bejt krásný… Že mě kdy napadlo nadávat na déšť.“

Kris mu dal pohlavek. „Nerouhej se, ozdobo. Příště budeš bědovat, žes kdy nadával na teplo.“

„Ozdobo?“ Timovi zvedl obočí a začal se hihňat.

„Jasně. On je tu na ozdobu.“

Sam praštil Krise do ramene. „Kecá.“

„Nekecám. Sam je totiž gigolo a doplatil na ženskou.“

„Nejsem gigolo, jen se mi líbí ženy,“ upřesnil Sam. „ A to je rozdíl. Gigolo bere za svý služby prachy. To já nikdy nedělal. Tu trochu jídla jsem si poctivě odmakal.“ Zasnil se. „Ale ta co jsem k ní chodil naposled, to byla extra panička. Luxus kam ses podíval. Vyfintěná, voňavá a nadržená. Manžílek vydělával prachy a ona se nudila. Chodil jsem tam každou volnou chvíli. Pokaždý jsem dostal príma baštu a pak jsem si príma…“ zasmál se a zamrkal.

„Jenže, jak to už v pohádkách bývá,“ pokračoval, „jednoho dne se vrátil manžel dřív.“ Podrbal se na hlavě. „Vždycky jsem myslel, že tohle se děje jen ve filmech. Tss, taková ubohost. Ta mrcha začala řvát, že jsem zloděj, ať zavolá policii a on jí poslechl. Moc nepomohlo, že u mě nic nenašli. Ten chlápek byl celkem vlivnej a věděl, kam zavolat…“

„Tý jo, to je docela mazec,“ pokýval hlavou Tim.

„Buď rád, že tě neobvinila ze znásilnění. Byl bys na tom jako támhle Brown,“ zívl Nick a zadíval se na Petersona, jestli už nedá pokyn, aby vstávali. Zdálo se ale, že ani on nemá moc chuti jít zpět na sluníčko. Byl zrzek a kůži už teď měl rudou jak rak.

„Jenže Brown fakt znásilňoval. Já ne…se mnou si to ženy pokaždý užily.“

„Jak to můžeš vědět?“

„Žádná si nestěžovala.“

„To ještě nic neznamená,“ rýpl si Kris a šťoural se v misce s jídlem.

„Jak můžeš v tom vedru jíst?“ nechápal Sam.

„Mám hlad, no.“

„Á, on má hlad. Šílenec.“ Sam zahodil Krisovu misku daleko do vyschlého houští. „Ani se nedivím, že se Ray hodil marod. Třeba ho po nocích okusuješ a už toho měl dost.“

Kris chtěl něco říct, ale pak jen mávl rukou a šel hledat svůj majetek.

„Ray?“ Tim se zamyslel. „Ten mi sem vůbec nepasuje. Je jako učitel mezi neandrtálcema.“

„No dovol,“ ohradil se Sam.

„Ray je tady asi jediný, který se ke všemu dostal fakt nevině,“ kývl Nick. „Známe se tam od nás. Občas chodil s partou kluků na pivo. Byli to takoví týpci, co se nalejou a pak vyvádí. Jednou si vyskakovali na nějakého klučinu a Ray cítil potřebu jim domluvit. Místo on jim, domluvili oni jemu. Když pak přijela policie, našla na místě kluka v kaluži krve a vedle něj Raye. Protože věděli, k jaké partě patří a protože byl zamazaný od krve, moc se s ním nemazlili a šel za katr než bys napočítal do tří.“

„Jo, tomu se říká osud,“ potřásl hlavou Tim. „A co ty?“ zadíval se na dlouhána. „Vypadáš jako malá šedá myš.“

„Malá?“ Kris se málem urazil. „Mám skoro dva metry, slepý příteli.“

Kluci se zasmáli.

„Kris je kapitola sama o sobě,“ šťouchl do něj Sam. „Rodiče nemá. Nejspíš si hned při jeho narození uvědomili, co to bude za pacholka a nechali ho osudu. Kradl po Supermarketech a dost dlouho mu to vycházelo, co?“

Kris kývl. „Nebýt toho všetečnýho dědka, mohl jsem být doteď pěkně ve svým a nemusel jsem hnít tady.“

„Zase bys nepoznal tak skvělý kamarády,“ utrousil Nick.

„Pche.“

„A jak to bylo s tím dědkem?“

„Čuměl, kam neměl,“ odsekl Kris.

„Jo.  A viděl koho?“ Sam se culil jak měsíček. „Našeho Krise, jak si strká do kapes pár nezbytně důležitých věcí. Jako cigára, flašku koňaku a tak. Samozřejmě začal řvát a zalarmoval ochranku. Kris se jako správný hrdina dal na útěk a omylem se mu podařilo zachytit regál. On vůbec neví, jak se to mohlo stát,“ smál se a Kris vrtěl hlavou, jakože to fakt nechápe, „ale ten regál spadl, no. Naneštěstí právě v tu chvíli tamtudy probíhal ten tatík, co na Krise tak ochotně bonzoval.  Jako na potvoru…skončil pod regálem.“

„A?“

„Jaký ´A´? Ten regál byl sám o sobě dost těžkej,“ mračil se Kris. „Když se k tomu připočte pár konzerv s psím žrádlem…“

„Pár desítek konzerv,“ upřesnil Sam.

„Možná i víc,“ pokrčil rameny Kris. „Zkrátka to bylo blbý. A soudce nechtěl pochopit, že to byla jen nehoda.“

„Pořád říkal něco na ten způsob, že kinetickou energii tomu regálu dodal tady náš pan Tyčka, tudíž je za všechno zodpovědný,“ dopověděl Sam a plácl Krise po rameni.

„Co se mu stalo?“

„Co asi? Sedím v lochu, ne?“ Kris se na Tima opovržlivě podíval.

„Já myslel toho tatíka.“

„Ahá. No, skončil v nemocnici na dost dlouho. To je pravda. U soudu se říkalo, že měl rozbitou hlavu a něco polámanýho, ale přežil, to je přece důležitý,“ zvedl ukazovák do výše, aby dodal svým slovům vážnost.

Nick jen vrtěl hlavou a usmíval se. „Tady je každej úplnou náhodou a nevině.“

„Teď nám o sobě povídej ty, pane tajemnej. Mimochodem, dlužíš mi tu svobodu.“

„Já nejsem tajemnej, jen nemám…“

Ozvalo se písknutí a Peterson zamával. „Vstávat. Konec pauzy, je čas jít něco dělat, pánové.“

„Pokračování příště,“ okomentoval to Kris a s přehnaným hekáním vstával. „Jak mě se nechce… ach jo.“