Když jsem vystoupil z lesa na mýtinu a konečně před sebou spatřil malou vísku, zvedla se mi nálada. Vítr vanoucí od osady mi shodil z hlavy kapuci, na slunci se zaleskly šupiny. Nasál jsem do nozder vůni pečeného masa a vydal se jí vstříc.

            Vesnička byla malá a pravděpodobně chudá, osadníci si museli vyklučit paseku uprostřed lesů, postavit si skromná dřevěná obydlí a postarat se sami o sebe. Pár obytných budov mohlo poskytovat útulek možná padesáti obyvatelům. Měli společné pole, které obdělávali, nějaký dobytek, studnu na návsi. Vše vypadalo v pořádku kromě ohořelých zbytků velké stodoly bokem od vesnice a dvou hrobů kousek od ní. Stodola musela znamenat pro vesničany mnoho, měli v ní zásoby obilí na celý rok. Asi proto byla cítit ta pečeně.

           Zastavil jsem se na návsi a snažil se nevšímat si vyděšených pohledů a zavírajících se okenic. Opřel jsem se o studnu a čekal. Brzy z nejvyšší budovy vyšel mohutný muž v zástěře, pravděpodobně místní rychtář. Za ním se vynořilo pár dalších chlapů, už ne tak mohutných, zato s vidlemi a motykami. Ženy a děti vykukovaly dveřmi a dírami v prkenných stěnách a okenicích.

            „Ehm, co vás sem přivádí?“ začal opatrně rychtář, zjevně nervózní při pohledu na mou šupinatou tvář.

            „Proč se s ním vůbec bavíš? Vyhoď ho!“ ozvalo se z hloučku za rychtářem jako doprovod několika sugestivních gest zemědělského náčiní.

             „Slyšel jsem, že máte nějaké problémy, mohl bych vám pomoct,“ odpověděl jsem rychle, protože dav už začínal skandovat v můj neprospěch. „Dokážu si poradit s tím, co způsobilo tohle,“ kývl jsem směrem ke zbytkům stodoly a náhrobkům. Rychtář chvíli mlčky přemýšlel.

             „A co za to budeš chtít? Sme chudý, nemůžeme ti toho moc nabídnout,“ pokračovala hlava osady.

             „Stačí mi ubytování a jídlo po dobu, co se zdržím, nemělo by to trvat déle, než pár dní. Také vám mohu pomoct postavit novou stodolu.“

             „Proč bys to dělal?“ pokračoval v otázkách. Rozhodl jsem se odpovědět po pravdě.

             „Všichni vidíte, jak vypadám. Myslíte si, že jsem někde vítaný? Ne, všude na mě vytahují vidle, sekery a meče a ženou mě pryč. Jsem pořád sám. Pokud mě ale na pár dní vezmete mezi sebe, pomůžu vám rád. Toužím po lidské společnosti.“ Snažil jsem se nedívat po dívkách, aby můj proslov nepochopili špatně.

              V davu to zašumělo, některé hlasy byly očividně pro, jiné proti, některé zvažovaly výhody a nevýhody, dokonce jsem zaslechl otázku vystrašené ženy: „A co když žere děti?“ Podle rychtářova pohledu jsem ale poznal, že je rozhodnuto. Na řešení jejich problému závisela budoucnost osady, musí to risknout. Přistoupil ke mně a podal mi ruku. Ani se nezachvěl, když jsem si sundal rukavici a stiskl mu ji svým studeným šupinatým pařátem. Správný chlap.

              Ubytovali mě přímo v rychtářově domě, protože byl největší a také asi proto, že mě chtěl mít na očích. Nezazlíval jsem mu to. Přinesli balík slámy a ustlali mi na podlaze. Postel byla v domě jediná a v té ležela stará nemocná žena. Pak jsem v doprovodu rychtáře zamířil ke stodole. Pro vesničany to musela být skutečně katastrofa, nepodařilo se jim zachránit skoro nic. Zeptal jsem se, co přesně se tu stalo.         

              „Bylo to předevčírem v noci, když už sme všichni spali. Janik prej slyšel ze stodoly divný zvuky a tak popad pochodeň a vydal se tam podívat. Když nás probudil řev, byla už stodola v plamenech. Popadli sme vědra a běželi hasit. Hned jak sme se přiblížili ke stodole, tak sme uviděli nějaký divný zvíře, vypadalo trochu jako velkej pes. Ale byla to nějaká šupinatá bestie se zubama jako nože a ohněm v očích. Naštestí nás bylo hodně, takže to jenom zavrčelo a uteklo do lesa. Noc byla horká a suchá, seno a obilí ve stodole hned chytlo a nešlo to uhasit. Ráno sme akorát vytáhli to, co zbylo z Janika a zakopali to tady vedle,“ kývl směrem ke hrobům.

              „A ten druhý hrob?“

              „To bylo nemluvně jedný mladý rodiny u nás. Když běželi hasit oheň, nechali dítě doma v kolíbce, než se vrátili, prase jim ho sežralo. Zabili sme prase a zakopali, co z dítěte zbylo.“  Tak proto ta pečeně.

              „A oheň vznikl jak?“ ptal jsem se dál. „To byla taky ta nestvůra?“

              „Někdo říká, že jo, že prej to určitě chrlí oheň, ale tomu já nevěřim, spíš to chytlo od tý pochodně, co Janik pustil, když se to na něj vrhlo. Jediný co nechápu je, proč to bylo u nás ve stodole, když sme tam neměli nic než slámu a úrodu. Spíš bych čekal, že to pude po dobytku, ale kulový.“

              „Potřebuji, abyste vyklidili jeden menší dům. Musím tam tu věc nalákat a odříznout jí únikové cesty. Pak si s ní poradím. Budete muset obětovat ještě jedno prase, nalákám to na vnitřnosti.“

  Lidem se z jejich domu moc nechtělo, a já se jim nedivil. Ale jinak to nešlo a tak se nakonec podvolili. Vnitřnosti z prasete jsem roztahal od návsi až do domu, a schoval se dovnitř. Tři stateční dobrovolníci se schovali na střeše a byli připraveni zabouchnout a zabarikádovat dveře. Když se setmělo, sáhl jsem do rohu po sekeře, položil jsem si ji na klín a čekal. Okolo jedenácté jsem zaslechl, jak se něco blíží. Našlapovala tiše, zlehka, jako pravý predátor. Očuchala si vnitřnosti, ale nezačala žrát, místo toho se vydala dovnitř. Uviděl jsem její impozantní siluetu ve dveřích, tři královské lokty v kohoutku, měsíční světlo se jí odráželo od šupin a rudé oči ve tmě planuly.

  Jakmile mne spatřila, zavrčela a připravila se ke skoku. Dveře se zabouchly, následoval rachot padajících tašek a barikádovaných dveří. Obluda spatřila moji sekeru a změnila názor, místo toho, aby na mě skočila, mě začala obcházet. Kroužili jsme okolo sebe v nevelké světnici, oba dva v pozoru. Zjevná inteligence, vyzařující z jejích očí mne už nepřekvapila, jako když jsme se setkali poprvé. Co mě ale překvapilo, byl kouř, valící se dovnitř pod dveřmi a zablokovanými okny. Vesničané se očividně rozhodli nic neriskovat a dům zapálili. Chytrý tah, jenže hrubě podcenili sílu toho, proti čemu stáli. Když bestie ucítila kouř, zavyla a rozběhla se hlavou proti nejbližší zdi. Ta znatelně povolila. Využil jsem příležitosti a skočil ke zvířeti dřív, než se stačí z otřesu vzpamatovat. Čepel svištící sekery zazářila, ale to bylo tak všechno, odrazila se od šupin a nezanechala ani škrábnutí, naštípnuté topůrko prasklo. Naštvané zvíře se postavilo na zadní, čímž mě převýšilo minimálně o hlavu a jedním máchnutím mě odhodilo na protější stěnu. Tentokrát už povolila a já jako první prolétl novými dveřmi, společně s oblakem úlomků a třísek. Obluda proběhla hned za mnou, řádně mě při tom podupala (ještě si u toho naštvaně odfrkla) a zamířila si to k lesu.

  Ležel jsem bezmocně na zemi a neměl sílu se zvednout. Okolo mě se pomalu uzavíral kruh vesničanů s všudypřítomnými vidlemi a pochodněmi a přemýšleli, jestli se budu chtít za zapálený dům pomstít nebo ne. Očividně převládl názor, že ano a napřažené vidle se blížily k mému obličeji. Když už jsem si myslel, že mne na onen svět bude doprovázet pohled na zahnojené nářadí a vousatý ksicht ožralého zemědělce, ozval se nervy drásající řev. Vesničan s vidlemi šel k zemi, bodce upuštěného nástroje zapíchnuté palec od mé hlavy. Vřískající osadníci se v panice snažili uniknout. Některým se to podařilo, někteří zemřeli, rozdrásáni pařáty bestie, která se potichu vrátila z lesa. Když se podařilo dav rozehnat, zamířilo si to zvíře přímo ke mně. Sedlo si na zadek a poslintalo mi obličej.