opravdu nevím, o čem psát, a nevím, proč vůbec chci o něčem psát, možná se tím snažím zviditelnit, ale ne, kdepak, vůbec se nechci zviditelnit, to ani náhodou, chci jenom ten chaos, který mám v duši, přenést na papír, a tak ho zhmotnit, anebo zničit, ano, to je to pravé slovo, zničit, protože nikoho na světě nenávidím tak jako sebe, ten chaos mě sžírá, duši mám už dávno nadranc, kdybych měl své hříchy napsané na čele, každý den čerstvé, nikdo by se mnou už nemluvil, zatím pořád padám hloub a hloub, a žádný člověk mi nepomůže, mně by mohl pomoct jenom Bůh, ale já jsem ten poslední, kým by se měl zabývat, tím méně mi odpustit, já totiž potřebuju odpuštění a opravdovou lásku, snažil jsem se ji najít, jenže když jsem ji konečně našel, hned jsem ji zase ztratil, můžu si za to sám, protože jsem nemehlo a zbabělec, snad se jednou někdo smiluje, nějaká žena, která mne bude milovat a naučí mne milovat, snad jednou najdu takovou, která mi odpustí místo Boha, konečně bych tím do svého života vnesl nějaký řád, také bych se zbavil těch věčných rozporů, kterými se trápím od rána do noci, kvůli nimž nedokážu ani na chvíli vypnout, ano, mám v podstatě každý den depresi, i když neznám všechny její příznaky, a jsem hrozný pokrytec, někdy kvůli tomu brečím jak malý kluk, protože já trpím, strašně trpím, mám tu sice božský klid, ale někdy až moc, a stejně to žádný klid není, jsem stále pod proudem, měl bych si zajít k doktorovi, určitě bychom si skvěle popovídali, ale k ničemu by to nevedlo, zázraky se dnes nedějí, a navíc na mne něco leze, nějaká nemoc, doufám, že smrtelná, aspoň chvíli klidu by to chtělo, au