Dívám se na Tvou duši, na Tvou duši, na Tvou duši, na Tvou duši,
dívám se na Tvou budoucnost, Tvou budoucnost, Tvou budoucnost, Tvou budoucnost,
když se Ti koukám do očí, do těchto očí, těchto očí, těchto očí
vidím v nich další stranu, další stranu, další stranu, další stranu
Vidřiduchu, krmíš se životem čistého srdce
vidřiduchu, vysáváš život dobroty
vidřiduchu, krmíš se životem čistého srdce
vidřiduchu, vysáváš život dobroty
Posviť světlo
nech čisté světlo zářit
posviť světlo
nech čisté světlo zářit
Musíš se dotknout svého nitra a pustit
musíš vědět, že sklízíš jen to, co jsi zasel
musíš cítit něco někdy
Sleduj nápisy na zdi
a dívej se do očí
utrácíš všechny peníze za trapnost, která nikdy nefunguje
plýtváš veškerou energii a všude to bolí
Bože hodně to bolí, ano dost to bolí
musíš se v tom poznat
Vidřiduchu, krmíš se životem čistého srdce
vidřiduchu, vysáváš život dobroty
vidřiduchu, krmíš se životem čistého srdce
vidřiduchu, vysáváš život dobroty
Od této chvíle Tě budu říkat Anglie
od této chvíle Tě budu říkat Anglie
od této chvíle Tě budu říkat Anglie
od této chvíle Tě budu říkat Anglie
Pohleď, jestli plivneš na nebe
spadne Ti to hned zpátky do oka
chápeš, co vyletí, musí spadnout
umřeš dívající se vzhůru, jestli se nekoukáš dovnitř
musíš se v tom poznat
Dívám se na Tvé partnery a ti by nikdy nesouhlasili
dívám se na spravedlnost pro Tebe a je neviditelná
sleduju odkud přicházíš a kam směřuješ
sleduju co jsi všechno udělal, abych viděl, co umíš udělat
koukám se do Tvých zákoníků a nikdy nebyly vyčtené
dívám se na Tvou říši žijící v depresích
musíš se v tom poznat
Vidřiduchu, krmíš se životem čistého srdce
vidřiduchu, vysáváš život dobroty
vidřiduchu, krmíš se životem čistého srdce
vidřiduchu, vysáváš život dobroty
Od této chvíle Tě budu říkat Anglie
říše padni člověče, říše zanikni
od této chvíle Tě budu říkat Anglie
existuje lekce, kterou se musíš naučit
od této chvíle Tě budu říkat Anglie
proč je to, musíš to vědět
od této chvíle Tě budu říkat Anglie
A boháče, které jíš, je víc než jídlo, kterého se bojíš
od této chvíle Tě budu říkat Anglie
musíš vidět bez lásky jak se objevuješ
od této chvíle Tě budu říkat Anglie
musíš se v tom poznat
od této chvíle Tě budu říkat Anglie
musíš se v tom poznat
Šílenství z prostoru?
Strach z absolutní tmy? Z absolutního ticha?
Z absolutna Vesmíru bez začátku a konce?
Ne, ne
(Akhenaton)
Sedíce na vrcholu kulaté Země
ráj byl stvořen: náhle se otočil
na hvězdy a jejich světlo,
miliony možných životů kolem Země
říkají, že věří, že Země je kulatá.
Ti, kteří mluví o sférách, patrně ztratili hlavu.
A během toho všeho dali vzniknout nerozumnosti, ješitnosti, lidské pošetilosti.
Ale všichni vědí, že ve Vesmíru se nic neztratí, ani hmota
Demokrita či Mendělejeva, 2000 let
Zařazení: periodická tabulka prvků
molekuly, atomové struktury
předkládají organickou a neorganickou hmotu
Život vzniká z něčeho úplně malinkatého
a člověk si je vědom až dnes
že to, co je v jeho těle se podivně podobá
solárnímu systému a zářícím hvězdám.
Mráz mi běží po zádech, když se dívám na Uran
a podrobuji se, vězeň sedmičky, plný Kosmu
v Kosmu
(Shurik'N)
Chang-Ti, symbol půlnočních oblastí
vzešlý z filozofie, jež zůstává v kronikách
už velmi dlouho, ty víš.
Po staletí hovoří s tím, kdo je na nebi.
Pravda není nikde jinde než ve vlastním nitru
Ale člověk zničil svoji pravou identitu
Řídí se materialistickými zákony,
rozkládaje vesmír jako prizma.
se světlem, jehož se odmítá dotknout,
neboť je jasné, že zkusit něco lze jen tehdy, když člověk chce
probudit svou duchovnost,
hledající v sobě samém a procitnout.
Vesmír trpí ztrátou pořádku
zapomnělo se, že naše role je důležitá
Jak mluvit o harmonii se vší energií
máš-li zmatek sám v sobě?
Ať se krčíme pod křídlem soucítění
nebo všelásky náboženské.
Jsme rozumní, trváme na symbióze,
ve skutečnosti zrazujeme Vesmír
ve Vesmíru
(Akhenaton)
Každý má místo ve Vesmíru
a prázdno je jako velké zrcadlo
výloha, v níž ticho, výstava
nejkrásnějších výtvorů.
Šperky vystavené v kazetě,
zlatník je pečlivý, vše je jasné a čisté:
výška, šířka, délka, poloha
všech forem se projevuje ve třech dimenzích. Pozor!
Čas, nádherný vládce měr,
jež tvoří minulost, přítomnost i budoucnost
A já spojuji své ruce, nechám klouzat slova z úst
zvyšuji procenta aktivit svého mozku.
Vše má dvě strany, ale je vyvážené:
teplo, zima, sucho i vlhko,
dobro, zlo, den, noc, jin a jang
se objímají jako bratři, a v okamžiku Velkého třesku
člověk nemá nohy na zemi, ale v prdeli
a čeká netrpělivý, že ho jeho hloupost zmátne.
Věří v sebe a jeho hemisférické představy
ve 360 stupních a za panoramatickým horizontem
nebezpečí číhá vzadu jako Thanatos
neboť se nestaral o své blízké: Kosmos
(Shurik'N)
Jedna hvězda zhasíná, druhá ji nahradí.
tak je to se vším, je to nevyhnutelné
život, smrt, světlo, tma, všechny protiklady
někdy si vybíráme, někdy nám nezbývá, než se podrobit.
Ale protože jsme prostředníky mezi Nebem a Zemí
podléhající jednomu a závisející na tom druhém
naším úkolem je udržet spojení,
nesplněná mise kterou žijeme
jen někteří z nás dostali zprávu
a my je nazýváme moudří.
Snad jednou, v době, která přijde
pochopíme zprávu – jen abychom ji dostali.
a jiní se vydají na cestu ZÁZRAKU
neboť každý beobab byl nejdříve malým semínkem
v okamžiku opouštím to, co považujete za utopii
v pozici lotus vyprázdním svou mysl
dosahuji hypnózy, ztrácím vjemy
nechávám vlny, aby mne obalily jako kokon
moje duše se probouzí, energie se obnovuje,
soupeřím s Thanose, jsem Kosmos
v Kosmu
Ó Armakis,
Ty, který jsi se zrodil mezi nezničitelnými hvězdami
ty nezmizíš nikdy!
v Kosmu
Pošlu Ti teď povídku od Karla Kryla, bohužel není s námi od 3. 3. 1994. Ale nezapomínám.
Napsal Andělskou povídku a já myslím, že by si přál, aby si jí přečetlo a vnímalo spousta Čechů...
S přáním pěkných dní andílek s růžovou tváří:)
ANDĚLSKÁ POVÍDKA
„Už bude nebe?“ tázal jsem se anděla, který mě vedl za ruku, mačkaje mi přitom snubní prsten na prsteníku na vedlejší malíček. „Kde je nebe?“ ptal jsem se, neboť jsme již celou věčnost sestupovali. Níž a níže, už nebylo světla v oné závratné šachtě. Já – a mlčenlivý anděl.
Do pekel, říkal jsem si, andělé nevodí; a kdybych se snad i zeptat chtěl, anděl, ten můj, byl němý jako věčnost. Měl měkkou ruku bez mozolů, jemnou, pevnou a jistou ruku profesionálního hráče pokeru.
„Kde jsou hvězdy, tam je i nebe...“ pronesl jsem, znova v očekávání ticha. Vždyť už tolikrát jsem se tázal – a vždy bez odpovědi. K mému překvapení se ozval andělův hlas, blízko, blizoučko u mého ucha.
„Všude je nebe“.
„I dole?“
„Dole nebo nahoře; to záleží na tom, jak se točí Země.“
„Země – je taky hvězda?“ zeptal jsem se.
„Země – byla hvězdou.“ na to anděl.
„A už není? Co udělali se Zemí, že není hvězdou?“
„Sebrali jí lásku.“ odvětil anděl. „Prodali lásku. A hvězda bez lásky není hvězdou.“
Chvíli jsem mlčel. Vrtalo mi to hlavou.
„Myslíš, že Země je bez lásky?“
„Nemyslím. Vím.“
„Ale – vždyť kdekdo mluví o lásce! Rozhlas plný lásky, televize přecpaná láskou, básníci píšou, pěvci pějí, politici mluví o lásce – a ty řekneš Země je bez lásky.“
Odkašlal si. Nikdy jsem nečetl, že by andělé kašlali, ale třeba se tam dole na Zemi, vlastně nahoře na Zemi, nachladil. Pak hlesl přestručně: „Vše.“
Sestupovali jsme mlčky. Nedalo mi to po chvíli a otázal jsem se znovu:
„Odkud víš, že Země je bez lásky? Všichni přece milují. Nebo – alespoň chtějí – milovat.“
„Chtějí – milovat... Hmm...“ pravil anděl, „možná, že chtějí. Ale nemilují.“
„To ani já jsem – nemiloval?“ Anděl mlčel. Nedal jsem se odbýt:
„A dříve? Milovali?“
„Někteří snad. Ale sotva někdo. Na prstech by se to dalo spočítat.“
„Vy andělé jste maximalisté.“ prohlásil jsem drze.
Anděl mlčel. Pod námi se začalo jasnit. Pohlédl jsem na svého průvodce; měl overal a ochrannou přilbu z
plexiskla, vypadal jako stavbyvedoucí, vracející se ze šichty. Otázal jsem se:
„Proč máš tu přilbu?“
„Abych si neodřel svatozář.“ odvětil.
„To spíš, aby ti ji neukradli. Tam na Zemi...“ prohlásil jsem drze, čekaje, že mě okřikne.
Ale anděl mlčel, mlčel a mlčel. A když se objevily první stromy, usmál se:
„To je rajská zahrada. Chceš jablko?“
„Nechci,“ povídám, „Adam pojedl a dostal vyhazov... Jsou tu taky Evy?“
„Proč?“ na to anděl.
„Hm. No – láska a tak... Když na Zemi není láska, tak aspoň tady, ne?“
„Láska!“ – usmál se soucitně; „to není těch pár směšných pohybů a vzdechů. Láska – to je orgasmus v mozku. Láska je stav duše.“ Odmlčel se.
„Nešlo by si odpočinout?“ povzdechl jsem, „bolí mě nohy“.
Anděl neřekl nic a sedl si na mez. Na větvi nad námi zavolala rajka, pod ním, v zákoutí mezi keři černá lyra ocasních per. Lyrebird, ten nejplašší z australských ptáků.
„Dopravní prostředky tu nejsou žádné?“ zeptal jsem se, masíruje si lýtko.
„Ne, ale taky žádné návaly v tramvaji a žádné přirážky od taxikářů.“
„Dá se tu něco koupit? K jídlu, myslím.“ A anděl na to:
„Nedá. Ale můžeš si vzít. Co chceš.“
Rozhlédl jsem se, co bych si vzal. Ale jablka já nerad a nic jiného nebylo.
„Takhle kus vepřovýho,“ povídám, „by koplo.“
„U nás se tvorové nezabíjejí. A syntetické prase jsme ještě nevymysleli. Byl tu jeden, ale vymýšlel s tím syntetickým vepřovým atomovku. Tak je teď o kousek výš.“
„Myslíš, jako v pekle?“ tázal jsem se, poněkud dezorientován.
„Nikoli. V očistci.“ povídá anděl. Sundal přilbu a přičísl si pěšinku, odsunuv předtím svatozář stranou.
„Anděli, pověz, co je v očistci?“
„V očistci? ... Hm, tam se pyká.“
„Pyká? ...Poslyš, jak se pyká za lehké hříchy? Víš, myslím, ...když tam úplně dole, vlastně úplně nahoře týrají lidi, znásilňují ženy, a tak...?“
„V očistci“ vysvětloval anděl trpělivě „sedí lidé na nekonečných zasedáních, kde se povinně a nepřetržitě slaví a oslavuje. Duši ti naplní sliby – a ty čekáš na splnění – ale nikdo je neplní; není totiž nikdo, kdo by je splnil. Týrá ti duši, když nikdo za nic nemůže a nikdo za nic nezodpovídá. Taky nemůžeš spát, protože se ti zdají sny o slavení, a o tom, jak kde koho zastihnout, kdo už konečně rozhodne o splnění. Probudíš se – a znovu slavíš.“
„A partaje mají taky? A předsedy?“ A anděl opáčil:
„Mají. A taky aparát. Ale ten taky nic nemůže a za nic nezodpovídá. A kdybys chtěl reptat, letíš nahoru.“
Anděl chroupal jablko a vyplivoval zrníčka.
„A peklo?“ povzdechl jsem, „Jak vypadá peklo?“
Anděl mlčel. Pak dožvýkal, utřel si ústa rukávem a řekl s úsměvem:
„To už jsi zažil. Jdeme odtamtud.“
Robert Servis: The quitter (ustrašenec)
Když jsi ztracen v divočině
vystrašený jako děcko
smrt ti hledí do očí
a rány pálí jako ďas
nastal podle Hojla čas
odjistit revolver
a sbalit všecko.
Zákon však muži velí jen se bít
a nezná slovo odejít
Hladovíš, a kolem jenom strastě
je snadné vypařit se, když snídáš peklo
tak dělej jakoby nic a zatkni zuby
všechno vzdát, to nic není
držet hlavu vzhůru víc se cení
a i když vyjdeš z každé bitvy zbitý a zdeptaný
musíš do toho jít zas
protože zemřít, to jde snáz
než dál nést žití strast
Jirka: Král lásky
Král Lásky je pan Přítulný v *každé* chvíli
ne vždy exceluje, ale vždycky dojde k cíli
chce Tě potěšit, povzbudit, podržet Tě pevně
že Tě chce mít krásnou – obdiv uvnitř a i zevně
to mám psát o sedmi statečných? Či o jednom jediném?
lidi jsou svině a perly ne, když v *rozumu* dál nic nerozvinem, tak zhynem
webovka je síť na rybku zlatou – brr málo mám rád svině (já raději Peťuli
levanduli a bez skrupulí) bez katovny když má praštěnej patent na knihovny
*
lepší mix je takhle
*
Mix od Mixbusters yeah mám jich hned několik, nejsem skoupej a lacinej
Jirka: Král lásky
Král Lásky je pan Přítulný v *každé* době
ne vždy exceluje, ale vždy stojí při Tobě
chce Tě potěšit, povzbudit, podržet Tě pevně
že Tě chce mít krásnou – obdiv uvnitř a i zevně
(méně je více, ano, ano)
