KARLŮV MOST

Procházela jsem se po Karlově mostu a prohlížela si plastiky krášlící jeho obě strany.

Nejrušněji bylo před bronzovou sochou Jana Nepomuckého. Turisté stáli doslova frontu, aby si mohli na světce sáhnout, protože to prý přináší štěstí a dotyčnému se splní tajné přání. Já na zázraky a babské povídačky nikdy nevěřila, ale najednou mě napadlo, že bych to mohla zkusit. Co kdybych požádala svatého Jana, aby mi konečně přihrál do cesty toho pravého? Citlivého, něžného, milujícího, věrného, aby mě vždy ochraňoval, a taky byl inteligentní, spolehlivý a  trochu pohledný...Hmm...takový zázrak by nejspíš nedokázal ani svatý na mostě, asi jsem moc náročná, ale za pokus to stojí, pomyslela jsem si a zařadila se do zástupu vesele pokřikujících turistů.

Když na mě přišla řada, vztáhla jsem odhodlaně ruku a se zavřenýma očima usilovně myslela na svůj tajný sen.

V tom jsem doslova strnula.

Má dlaň neucítila studený kov, ale teplou jemnou kůži, a místo bronzového reliéfu jsem nahmátla něco jako zavlhlý rohlík. Leknutím se mi zastavil dech.

Najednou se událo něco jako filmový střih a já se ocitla na jiném  místě před mnoha lety, když mě jako pětiletou holčičku nějaký chlápek zatáhl do sklepa, začal se přede mnou obnažovat a nutil mě, abych mu ho vzala do ruky.

„No tak, hodná holka, nahoru a dolů, nahoru a dolů, no tak se snaž, vidíš jaká jsi šikovná…ale jestli to někomu řekneš tak si tě najdu a uvidíš“

A další střih a já zase stála na Karlově mostě s rukou nataženou k bronzové soše.  Hvězdy, které měl úctyhodný světec kolem hlavy, mi tančily před očima, jako by mě někdo praštil palicí po palici. Začala jsem couvat davem a nikdo nechápal, proč to vzdávám právě teď, když už jsem si vystála tu hroznou frontu a mám štěstí na dosah ruky. Utíkala jsem pryč a zpomalila až na malostranském konci mostu, protože jsem sotva popadala dech.

Vystrašeně jsem se rozhlížela kolem, ale zdálo se, že je všechno v normálu, nikde žádnej viditelnej úchyl nebyl.

Zastavila jsem se před sousoším Turka střežícího uvězněné křesťany, nad nimiž stáli svatý Jan z Mathy, Felix z Valois a svatý Ivan.  Jak jsem se dívala se na trpící tváře  vězňů napadlo mě, že jako oni jsem vězněm vzpomínek. Jenže zatímco oni se své víry mohli zříct, aby se zachránili, jak se já mohu zachránit před tím, co mi udělal někdo jiný a co zůstalo někdo hluboko v podvědomí? Spousta lidí tvrdí, že trest kastrace požadovaný pro pachatele znásilnění, je příliš krutý a nelidský, protože je nezvratný. To co mně tehdy udělal ten úchyl bylo také nelidské, a jak to vypadá, krutě a nezvratně mě to poznamenalo na celý život.

A to jsem měla ještě štěstí, že mě nezabil.

Proč společnost brání zločince víc než jejich oběti? Právo úchyla na funkční penis je podle naší spravedlnosti důležitější než právo malých dětí na bezpečný život?

Podívala jsem se do tváří světců, jestli mi vysvětlí, proč věci jsou tak jak jsou, ale mlčeli. Podívala jsem se ještě výš, ale místo laskavé tváře Boha, který by mi odpověděl na mé troufalé otázky,  jsem uviděla jen bezpečnostní průmyslovou kameru, pomocí které policie hlídá, aby opilí vandalové na mostě nedělali výtržnosti nebo neničili sochy. Škoda že podobná kamera nebyla tehdy v tom sklepě, aby usvědčila toho úchyla, co mi to udělal.

 Měla bych se tam vrátit, podívat se na tu sochu abych si uvědomila, že je to jen socha a nich víc. Myslet pozitivně, špatné věci vytěsnit z podvědomí a otevřít svou mysl, tak to přece radí psychologové.

Pomalu jsem se vracela a na chvíli se zastavila před svatou Luitgardou. Všimla jsem si, že vypadá skoro jako máma. V jedné ruce měla talíř s jídlem , jakoby chtěla nakrmit Krista na kříži, a druhou rukou ho podepírala, aby mu ulevila od jeho utrpení. Jenže místo Krista tam visel táta s bráchou, a oba se tvářili jako mučedníci.

„Mami co tu provádíš?“ žasla jsem, „copak nevíš, že Luitgarda před sochou Krista jen meditovala? Svět zajímají jen velká teatrální gesta, takové obyčejné věci jako nudné domácí práce nikdo oslavovat nebude. Mazaný mrchy jsou na tom vždycky líp než hodný domácí puťky. Tak proč toho nenecháš?“

„Co to povídáš?“odsekla máma a zamračila se. „To je přece povinnost ženy, pomáhat ostatním a obětovat se pro blaho rodiny.“

Bylo vidět, že se opravdu zlobí, že  si dovoluji pochybovat o tom, co je pro ni svaté. Přesto jsem to nevzdávala a snažila se ji přesvědčit:

„Mami nech je být, ať si tam visí, nikdo je nenutil, aby na ten kříž lezli. Táta tě stejně jednou opustí a odejde za jinou a mladší, a brácha tě utrápí k smrti těma věčnýma dluhama a flámováním. Já tě přece taky potřebuju.“

 Ale ona mě neposlouchala. Starostlivě k nim vztahovala hubený upracovaný ruce a očividně ji nezajímalo nic jiného, než jak jim co nejvíce usnadnit život.

Vzdychla jsem a šla dál. Zaujala mě naproti Janovi stojící socha svaté Ludmily. I ona vypadala jako máma. Trpělivě se usmívala a byla nakloněná na stranu, jakoby ji tížil šál, který měla omotaný kolem krku, a kterým ji, podle pověstí, nechala uškrtit snacha Drahomíra. Na jednom konci šálu se houpal táta a na druhém brácha, a váhou svých těl kolem matčina krku pomalu uzavírali smrtící kličku.

„Já ti říkala, že tě nakonec oba zničí,“ křičela jsem na ni se slzama v očích.

„To je ženský osud, holčičko, na to si budeš muset zvyknout,“ odpověděla matka a začala chroptět.

Její tvář se najednou změnila v moji, jako by tam někdo projektorem promítl mou fotku, a na hrdle jsem ucítila silné sevření, až jsem začala lapat po dechu. Na koncích šály se houpal můj bývalý manžel a můj syn, a stejným způsobem, jako předtím táta s bráchou, utahovali kolem mého krku smrtící smyčku, která mě dusila.

Co je to za trapně didaktickou alegorii toho, že jsem udělala stejné chyby jako máma? Kdo mi tu tak průhledně naznačuje, že můj život je věrnou kopií toho jejího, přestože jsem se tomu tak bránila?

Prudce jsem se odvrátila, abych ten bezútěšný výjev neviděla, a najednou proti mně stál on. Všichni někam zmizeli, byla jsem tam s ním sama a cítila jsem, že bych mu měla říct, že mu odpouštím. Člověk má odpustit i to co se zdá být neodpustitelné, ne že by si to ostatní zasloužili, ale protože nás to osvobodí. Nenávist  je jako nemoc která ničí toho, kdo ji cítí, ne toho, proti komu je obrácená.

Konec konců jak mohl ten chudák odolat, byla jsem taková roztomilá holčička… Pedofilie je přece nemoc a nemocných máme litovat. Nerozhodně jsem tam postávala a chtěla mu odpustit, ale on najednou zvedl sutanu a místo bronzové sochy tam byl zase ten chlap: „Tak ho vem do ručičky a buď hodná holka…“

„Ty hajzle, já tě nenávidím a nikdy ti neodpustím!“ zařvala jsem a snažila se mu plivnout do obličeje. Ale stál moc vysoko, díky piedestalu na který ho postavili, takže plivanec vlivem zemské přitažlivosti skončil na mé tváři, ne na jeho.