Jeho záda – byla to nejkrásnější, co jsem kdy viděla

Hvězdná mapa na bílém poli mě vedla pustinou

Vím, že dny se krátí a stín narůstá přes tváře

Za okny mrazivý uragán, tiskne mě k tobě

V této době je dobré mít někoho blízko
Mít kopec, kde bílá nás promění v sochu
A tak tu stojíme za světel z noci
Třást už se neumíme
ty já a kopec
v lavině současných dní
se tiskneme do momentu ticha

Jsi to ty, kdo se v noci rýsuje městy

To ty se propadáš pekly až na drť

Sny jsou pak oprátka spánku a dusí

Kašel zní pokojem, až se ti hnusí

ten těžký kámen pod polštářem

Schovals jej dávno – ať s ním je ámen!

úzkost je muž – ne sestra ne blízkost sama

nocí se propadáš

v kostech ti vzlíná drama...