Konec srpna. Mám volno, peníze žádné, přemýšlím o nějaké brigádičce. A jako na zavolanou - telefonát ze studentské agentury. Nabízejí brigádu v Holešovicích, vyklízení zatopených sklepů. Plat docela slušný, můžu si vybrat, ve které dny chci dělat, tak proč bych to nezkusila. Jdu podepsat smlouvu, a upisuju se rovnou na čtrnáct dní.

Z míry mě trochu vyvede jeden z požadavků na práci, neboli holinky. Od základní školy jsem je neměla na nohou, dokonce jsem je ani neviděla. Kupodivu se mi je na půdě podaří najít. Jak v nich budu chodit, nikdo neví.

Druhý den postávám spolu s mnoha dalšími brigádníky na dvoře firmy, která nás bude zaměstnávat. Po chvíli přichází jeden z organizátorů, podívá se na náš hlouček asi pěti dívek, které jsme nově přišly, a varuje nás: „Tohle není práce pro holky, agentura to nějak popletla. To je náročná práce, kluci to dělaj´ dva dny a jsou z toho zničený. Běžte radši domů, napíšeme vám dvě hodiny.“ Tři z dívek to vzdávají, my zbývající dvě se rozhodneme, že to zkusíme a uvidíme. V té chvíli ještě netuším, že se Holešovice stanou mým druhým domovem na celý dlouhý měsíc...

Jak probíhá taková „sklepácká brigáda“? Autobus nás rozveze na různá stanoviště, kde dostáváme přidělené domy. Půl hodinky strávíme převlékáním do úborů, které jsou pochopitelně den ode dne „čistší a čistší.“ Natahujeme si gumové rukavice, obouváme holiny, ti důslednější si nasazují také respirátory. (Většina z nich ovšem tyhle operačně-zlodějské roušky stejně po čase odloží.) Nějakou dobu strávíme čekáním na přenosné světlo, než nám ho donesou dolů a připojí k agregátu. Když je nainstalováno, vyrážíme do práce.

Ti nejodvážnější (s nejlepším žaludkem) jdou na věc přímo do sklepa, odkud se šíří ne právě libý zápach. My zbývající se zfomujeme na schodišti a v prostorách chodby do jakéhosi „hada“. Po chvíli k nám začnou proudit kbelíky s uhlím a blátem, prkna a trámy (pozor na třísky!), ale také valchy, staré televize, láhve s okurkami...Jedeme vždycky tak dlouho, dokud nenaplníme kontejner, tedy zhruba hodinku, pak čekáme na nový. Zároveň si na schodech předáváme hlášení typu “Jak moc je kontejner nažranej?” nebo “Je plnej z devíti třináctin.”

Postupem času vyplouvají na povrch rovněž revoluční hesla – veliké tabule s nápisy Vítězný únor, VŘSR, 1.máj nebo s citacemi z Antonína Novotného. Anebo balíček vládních dokumentů z roku 1968, označených jako Přísně tajné, které si teď může přečíst každý. (Ale nic zajímavého tam není, jen sloupce jakýchsi čísel.) Zaujme nás rovněž, kolik lidí skladuje ve sklepích deset let staré pornočasopisy. Po cestě nahoru se u kluků vždy nadlouho zaseknou. Veliký plyšový krtek se stává naším maskotem – usadíme ho u dveří, později ho kdosi přemístí do dětské vaničky a nasadí mu respirátor.

A jedeme dál – bedýnka kompotů, snář, falešné meče, album fotografií, lyže, květináče, další lahve okurek, ještě jedna valcha, Neználek v slunečním městě, brikety, trámy, a opět jedna zásilka kompotů...

Samozřejmě, že práce není jenom o legraci. Pod tíhou některých zasílaných předmětů se pěkně prohneme, jiné musíme my holky, chtěj nechtěj, přenechat „silným mužům“...I když se den ze dne přesvědčuji, že ženy jsou často mnohem pracovitější než líní muži. Taky je jich tu čím dál tím víc.

Obyvatelé domů se chovají různě. Pár nám jich udělalo kafe, jeden pán koupil bonboniéru, a jednou nám dokonce uvařili guláš, ale někdy se dočkáme i nadávek. “Tady nám to bláto roztaháte po celým baráku!” rozčiluje se starší paní. Vysvětlovat jí, že jí vyklízíme sklep v jejím vlastním zájmu, by asi bylo házením hrachu na zeď...

Pauza na oběd. Sedáme si na dvorek a vystavujeme se slábnoucímu sluníčku. Dostáváme od úklidové firmy bagety naplněné vším možným (raději to nestudovat, že) a láhve s vodou. Vyprávíme si zážitky. Martina jela z brigády jednou výjimečně nepřevlečená. Spolucestující v tramvaji se na ni štítivě podívala a pak poznamenala cosi jako „Ty bezdomovci jsou dneska tak mladý!“ Lukáš vykládá, že po návratu si dá doma koupel v Savu...

Dáváme se znovu do práce. Taháme desítky kbelíků s uhlím, bahno máme až za ušima. Jdu se podívat do sklepa a pozoruju, jak pod údery sekerek mizí kóje. Po nějaké době bude z místnosti o šedesáti dřevěných chlívečcích jen veliký prázdný prostor se špinavou podlahou...

Je sedm hodin večer, práce končí. Odnášejí nám světlo. Převlékám se. Nohy mám plné modřin od kbelíků a přepravek.

Vydrží mi ještě dlouho poté, co brigáda skončí.