Malá literární úvaha

     Sotva pomyslím na to, proč vlastně my lidé píšeme, přistihnu se s čerstvě počmáranou rukou a okousanou tužkou v puse. Je pravdou, že psaní se rodí z utrpení? A že spisovatelé psali, protože pili, anebo pili a přesto psali? Ukázkové příklady z učebnice zobrazují spisovatelův život v bídě a v té nejvyhrocenější životní situaci vznikají jejich osudová díla. A docenění? Až po smrti!

 Od každého člověka bychom na tyto otázky dostali jinou odpověď, neboť každý je individuální osobností. Mnoho literárních teoretiků popsalo stohy knih o tom, kde má autor čerpat inspiraci, co jej přinutilo psát, co je estetické a co je nevkusné, kterak docílit dokonalosti formy, jaká témata jsou na úrovni, v čem spočívá velikost autora…

Nevznikaly však spisy pouze věnované autorům. Zejména čtenáři se mohou dočíst o tom, co tím chtěl básník říci, jak dílko uchopit a v neposlední řadě také přijmout. A tak si vychováváme i vlastní čtenáře… Nevím, zda po nešťastných čtyřiceti letech si lidé v naší společnosti umí vybrat knihu. Pulty se začaly přeplňovat brakovou a kýčovitou literaturou. Snad se dalo očekávat, že až se hladový čtenář nasytí tím, co dosud nemohl zakusit, vrátí se zpět k tomu, čemu se říká opravdová literatura. Bohužel tomu tak není. Různé sociální vrstvy, lidé určitého stupně vzdělání se snad pudově hlásí ke své literární příslušnosti. V parcích se to hemží obrázky: upravená stará dáma čte Gogola, ale ruší ji dvě mladé matky, které si musí sdělit, co důležitého se odehrálo v dvoustém díle Dallasu. Když se odmlčí, vytáhnou harlekýny a hltají Doktora z hor, Matčino srdce či Nevinnou vášeň…

Čtenáři stejně netuší, že jsou v pasti. Rozhodla jsem se trochu poodkrýt tabu autora, který má se čtenářem záměr. Záměr? Ano, jistý tu je. V knize je totiž dovoleno úplně všechno – milovat, nenávidět, zabíjet i zachraňovat. K tomu nám dopomáhají představy. Nebo vlastní prožitky. Nebo k nim domyslíme jen jiný konec. A někdy píšeme o tom, co se ještě nestalo, ale přáli bychom si to. Milý čtenáři, už nyní si s vámi můžu dělat co chci. Jakmile otevřete první stránku, ocitáte se v pasti.

Pokud vás dostal do spáru brilantní a precizní myslitel, je jisté, že dočtete až do konce a že to není jen nějaká náhoda! Určitě totiž autor píše o tom, co velmi dobře zná. Profese? Není problém, kdo ví, čím se před tím musel živit. Prostředí? Mohl tam strávit dětství, může to být jeho oblíbené místo, kam se musí vracet. Překážka neexistuje. I vymýšlet je dovoleno. Kde vzít ty lidi? Dáme jim jména našich přátel či známých. Je někdo povrchní a neupřímný? Že nemáte žádné nepřátele? Ani vás nezradila kamarádka či kamarád? Jmenovala se Lucie? Fajn, tak postava A bude mít povahu té Lucie. Jméno jí dodáme až naposled. Víte, že správná volba jmen má velkou roli? Dovedete si představit kurvu Anežku? Já ne. Ale Iveta – to by šlo. (Nic proti Anežkám a Ivetám.Vážně!). Nejedná se o lyriku a musí tam být děj? Což takhle vyvěsit na nástěnku přehled. Vy nemáte nástěnku? Já se bez ní neobejdu. Při větším množství postav si musím zakreslit místo a čas. Tak mám úplně jasno, kdo mi co dělá. Aby byla zachována dějová rovina, nesmím dělat velké zmatky. Když se jedná o povídku delší, můžeme se vracet proti ději retrospektivou. Vzpomínky a tak. Taky dva děje můžou probíhat současně. Chcete tam napětí? Ano? Tak zkrátíme věty. Někdy nemusí být vše řečeno, často se setkáme s popisem, že řidič dodávky je malého vzrůstu, je nositelem pivního mozolu a pár vlasů na hlavě si češe do přehazovačky. Postava se přece může určitým způsobem chovat. Pak teprve přijdeme na to, že malá postavička s břichem se jeví jako průměrný konzument.

Co dále připomenout? Určitě to, co nám říkali ve škole. Ať ve “slohovkách” neopakujeme slova. Tak to platí dodnes. Výjimku tvoří pouze záměr. Třeba Páralův záměr vyjádřit rutinu v Soukromé vichřici. Stejně vám prozradím jedno: vše je psáno se záměrem a ten je nade vše.