Proč hledat štěstí za hranicí našich měst a sil?
Stačí se dívat, aby ses poučil!
Proč radostí smát se, když můžem vybrečet oceány slzí?
Proč rychle mluvíme a pak nás to mrzí?
Nač budovat honosná sídla
tak, že můžem plavat mezi hromadami jídla,
když někde pěknej kousek a někde o kus dál
oheň hladomoru za úsvitu vzplál?
Nač stavět paneláky, domy,
aby je voda a s nimi i stromy
jak černá díra pohltila
tak, aby naše pýcha
tam dole v bahně shnila?
Proč z náručí země kytky stále chceme rvát,
když tam, na své domovině mohou nás svou vůní kolébat?
Proč holíme zemi její skráně a bereme jí z klína její děti
a pálíme je v kotlech jak přebytečné smetí?
Nač stavět majáky, aby pronikly tmou,
když v nás je světla dost, jen najít pravý zdroj?
Nač hledat u Slunce strany, hrany, póly, skvrny a moře?
Proč berem boky vápencové hoře
a hledáme cesty tam, kde nebyly, ale my je chceme mít?
Proč kradem krutou pravdou sny těm, kteří se nebojí snít?
Nač kouti mříže, nač alarmy a stráže stavíme kolem nás
a stále vracíme se, aby se vrátil i čas?
Proč necháme se klamat vyšší silou
a schováváme naši pravou, milou
tvář pod masku krutých, nelítostných očí?
Necháme vůbec někdy svět,
jen ať dál se bez lži kolem Slunce točí?
Nechcete zatavit a vystoupit a zůstat mezi hranicemi času?
Kolik vůbec pěkných, zdravých, plných klasů,
vzešlo z těch lží, co zaseli jsme včera?
Jaký je tvůj syn a jaká tvoje dcera?
Co čeká je zítra, za půl století?
Myslíme vůbec na budoucnost?
Na děti svých dětí?
Co necháme jim, až odejdeme tam,
za hranice času?
Najdou v té námi zpustošené zemi
vůbec nějakou krásu?
Zůstane jim po nás kousek místa, kde by mohly žít?
Co všechno z toho živého chceme vyhubit?
Proč odsuzujem k smrti, když není trestem, ale vykoupením
a proč stále zapomínám, že i já tenhle svět měním?
Proč usínám s tím, že neodpustil jsem těm,
kteří potřebují mou lásku?
Proč, proč jen svou pýchou přidělávám
světu další vrásku
tak, že jeho tvář se podobá brázdě nejchudšího oráče…?
Proč?
Svět brzy zapláče…
|