TELEVIZNÍ PROGRAMY PRO EMANCIPOVANÉ ŽENY
Přestože ženská emancipace proběhla už dávno, mám někdy pocit, že tak často deklarovaná rovnoprávnost pohlaví je pouhá prázdná floskule a všechno je pořád zařízené pro chlapy. To připouští i někteří z nich, například filozof Václav Bělohradský řekl, že místo aby se ženy snažily přizpůsobit světu definovanému muži, měly by se samy snažit o svou vlastní ženskou definici světa. A už v roce 1825 irský spisovatel William Thompson napsal pojednání nazvané Stížnost jedné poloviny lidstva, tedy žen, proti troufalosti druhé poloviny, tedy mužů, držet je v politickém a proto i společenském, ale také domácím otroctví.
Od doby, kdy byl napsán tento spis, uběhlo mnoho let a změnila se spousta věcí, ale ženská práva jakoby byla stále opomíjena. Stačí se například dívat na televizi. Tak včera večer jsem viděla pořad o natáčení nového filmu, v němž režisér vysvětloval, že hrdinka nemusí ani mluvit, hlavně že tam je, stačí její tělo, úsměv, gesto, ale to hlavní opravdu podstatné se odehraje mezi otcem a synem. Tedy čistě mužská záležitost, dva chlapi se perou o ženskou, ale ona k tomu nemá právo říct ani Ň. No kde to jsme? Fakt mě to nakrklo. Proč by měla žena pořád ještě být pouhým mlčícím objektem? Přepnula jsem na jiný kanál a vida, tam byla žena protagonistkou a směla dokonce mluvit, zatímco její mužský protějšek byl jen pouhým doplňkem sedícím na gauči. To mě příjemně překvapilo a zaujalo, ale jen do okamžiku kdy jsem pochopila, že je to reklama na smeták. Zatímco on se pohodlně rozvaloval a četl noviny, ona pilně poletovala po domě a byla jako u vytržení z toho, že ten nový mop dokáže hravě uklidit celý dům! Povalující se a relaxující muž na závěr pokýval hlavou a řekla, že jeho žena je prostě dokonalá. Co nám to podsouvají za blbost? Dokonalá žena musí lítat po domě a být šťastná, že smí uklízet, zatímco on se válí na gauči jako paša? Užasle jsem zírala na obrazovku, jak ten dokonalý prototyp ženy krouží kolem mopu, jako striptérka kolem tyče, a zdálo se, že zažívá téměř orgasmus. Měla bych se stydět, ve mně smeták ani uklízení takovou extázi nevyvolávají. Asi nejsem normální, nebo přinejmenším, jak právě řekl ten lenoch na pohovce, nejsem dokonalá žena.
Přepnula jsem netrpělivě na další kanál a doufala, že tam najdu něco, co podpoří můj světový filozofický názor. No konečně, žádný dokument o tom, že jen muži mají světu co říct, ani reklama ukazující ženy jako vzorné a šťastné uklizečky, ale docela obyčejný romantický film. Nemám tyhle slaďáky ráda, jsou většinou hloupé a bezduché. Ale snad mi tahle pohádka pro dospělé ukáže ženský úděl v lepším světle a napraví mé pošmodrchané sebevědomí ženy, která tak troufale nechce být jen sexuálním objektem, ale svéprávným subjektem. Ale zase jsem se spletla. Jak jsem s použitím určité dávky kombinační logiky pochopila, hlavní hrdinka filmu řešila problém, jestli odejít od rodiny se zbožňovaným a zbožňujícím milencem, nebo zůstat u despotického manžela, který ji bez ustání ponižuje a navíc podvádí se služkou. Smysl pro zodpovědnost samozřejmě zvítězil a hrdinka filmu se hrdinně obětovala dětem a rodině. Další rána pro mou představu o ženě jakožto samostatné bytosti s právem na sebeúctu…já bych chlapa, který mě ponižuje, prohodila pěkně rychle oknem. Fakt nejsem normální, já snad nemám právo žít, jsem vůbec ženská?
Zkusila jsem radši přepnout na nějaký německý kanál. Německy sice moc neumím, ale tak si alespoň nebudu připadat méněcenná, pokud tam nějaká Němka bude tvrdit, že ten nový prací prášek by nedala ani za nic, protože jedinou její ambicí a životním snem je mít prádlo bělejší než bílé. Němka nezklamala, žádný prášek na praní nepotřebovala, ona totiž asi vůbec neprala, protože žádné prádlo neměla. Nahá se rozvalovala na posteli a hladila si prsa a přirození, tvářila se jako přiblblá Barbina a občas si dokonce strkala do pusy prsty, jako malé dementní dítě. Vzápětí se objevila jiná nahá žena a pak další a další, a všechny se nepřirozeně kroutily a špulily ústa, přivíraly oči a roztahovaly stehna. Chvíli jsem čekala, jestli se tam objeví alespoň nějaký pěkný mužský tělo, ale nic. A když už se konečně chlap objevil, tak to byl gay, který, jak jsem i se svou mizernou němčinou pochopila, vyzýval jiné gaye, aby zavolali na číslo uvedené na obrazovce, že si po telefonu pěkně užijou, což ostatně slibovaly všechny ty vrtící se a vrnící nahotinky. Ne že bych se chtěla dívat na chlapa, jak si ho tam honí a ještě platila za telefon, aby mi mohl vyprávět, co přitom cítí. Ale už jen ze zásady mi přišlo nespravedlivý, že tam jsou ženský těla vystavený jako maso u řezníka, zatímco o kousek pěknýho chlapa tam oko nezavadí, jakoby se nějaká vzrušující podívaná pro ženy vůbec nepředpokládala. Nejsem žádná nymfomanka, ale čistě teoreticky z hlediska emancipace vzato, proč by žena neměla stejná práva potěšit své oko jako muži?
Ale na to vlastně odpověděla ta předchozí reklama, jestliže má být dokonalá žena u vytržení při pohledu na nový leštící prostředek nebo vysavač, a při vaření a uklízení se tvářit jako by se tím ukájela, popřípadě se pak ještě na tu vlastnoručně naleštěnou podlahu natáhnou a sama se nakonec udělat, aby se pán tvorstva pobavil a potěšil, tak proč se takové ženské vlastně potřebují dívat na pěkná mužská těla? Výše zmíněné aktivity ženám, tedy alespoň podle představ zadavatelů a producentů těchto reklam (kolik procent z nich je asi ženského pohlaví?) stačí k naprostému štěstí a totální extázi. A pánové mohou jen sedět v křesle a dívat se, jak kolem nich běhají představitelky něžného pohlaví s vysavači, hrnci plnými dobrot a pak masturbují s výkřikem, že čekají na telefonát trouby, který je ochoten za to patřičně platit.
Jen trochu mě uklidnilo zjištění, že se jedná o čistě pánský kanál, dámský kanál, ukazující pouze nahé masturbující muže jsem však nenašla, ženy asi v takových kanálech zalíbení nenachází a tak se kvůli nízké sledovanosti nevyplatí je provozovat.To že si muži v podobných kanálech naopak libují samozřejmě neimplikuje, že jako celek patří do kanálu, to by bylo přece jen laciné a ubohé tvrzení, protože není správné zevšeobecňovat a házet všechny na jednu hromadu, nebo v tomto konkrétním případě, do jednoho kanálu. Alespoň výše zmíněné pány Bělohradského a Thompsona bych do kanálu určitě neházela, možná ještě Pierse Brosnana, Breda Pitta, Charlie Sheena a pár jiných pěkných kousků bych nechala na semeno. Ale zbytek bych do kanálu fakt klidně spláchla.
Zuřivě jsem přepínala programy až jsem narazila na televizní debatu, ve které několik intelektuálů o čemsi velice zaujatě diskutovalo. I oni sice chvílemi zaujímali nepřirozené, jakoby předem nastudované pózy, zamyšleně si mnuli čelo a podpírali si brady, ale pořád to vypadalo líp než ty nahotinky předtím, které si mnuly úplně jiné části těla. Konečně nějaké duchovno, zaradovala jsem se. Ale to bylo předčasné. Jeden z těch vzdělanců vysvětloval, že ve společnosti vládne skrytá věčná válka mezi oběma pohlavími jen proto, že ženy mužům závidí penis. Chtělo se mi zaječet a hodit po tom blbcovi televizní přepínač. Jiný muž mu však začal odporovat s tím, že je to přesně naopak, že muži ženám závidí nejen to, že jsou nositelkami života, ale také, že Máří Magdaléna byla první, kdo viděl Krista vstát z hrobu. Tedy ne jeho věrní učedníci, ale nějaká obyčejná ženská.
Myslela jsem že mě z toho klepne. Jako v tranzu jsem cvakala dálkovým přepínačem a hledala program, který by mě uklidnil, a v duchu děkovala Bohu, ač zavilá ateistka, že jsem se předtím ovládla a ovládač po televizi nehodila, protože teď bych bez něj byla úplně nahraná.
Narazila jsem konečně na dokument o přírodě. Na obrazovce se objevila poklidná vodní hladina nějakého jezera, na které plavaly kachničky a labutě a jiní vodní ptáci. Konečně snad něco, co mi ukáže svět jako idylické místo plné harmonie, kde ženská může existovat jako svobodná bytost kochající se přírodou, a ne jako pouhá uklízečka, kuchařka nebo prostitutka, pomyslela jsem si.
„U tohoto druhu vodního ptactva se o potomstvo překvapivě nestará samice, “ říkal sametově hebký hlas komentátora a mně připadal jako balzám na mou zmučenou duši. Blesklo mi hlavou, že o nějaký vlasový balzám se před chvílí v jedné reklamě praly dvě krasavice, ale hned jsem tu nedůstojnou představu zaplašila a hltala dál slova komentátora:“Matka jen naklade vejce a celou dobu pak na hnízdě sedí otec, který o mláďata svědomitě pečuje i po vylíhnutí.“
No vida, pomyslela jsem si, jestli se někdy znovu narodím, chci být radši ptákem. Ačkoliv vzhledem k tvrzení toho intelektuála, že ženy mužům závidí penis, bych asi radši měla upřesnit, že v příštím životě bych chtěla být samicí tohoto druhu vodního ptactva.
Ten můj miláček
Je vykutálenej ptáček
Každé jaro odlétá
Někam za holkama
Jako všichni tažní ptáci
Má skvělý smysl pro vzdušnou navigaci
Proto se na zimu pravidelně vrací
Do mé teplé náruče
Začíná jaro a s mým miláčkem
Zase už šijí všechna šídla
Tak se mi zdá že bych mu měla
Přistřihnout trochu křídla
Vlivem ozonových děr a globálního oteplování
Je všechno naruby a příroda šílí
Ptáci ztrácí orientaci a po nebi bloudí
Co když mi ho nějaká odloudí
A on se už nikdy nevrátí?
Ale co - k čertu s ním
|