|
Dnes ráno jsem se rozhodla navštívit Galerii výtvarného umění v Ostravě, abych shlédla výstavu Lukáše Jasanského a Martina Poláka. Právě včas, výstava totiž dnes 2. 10. 2011 končí. Byla jsem natěšená, protože když jsem naposledy viděla fotografie této dvojice, která tvoří výhradně spolu, tak mě velmi oslovili. Byly to fotografie na Mutujícím médiu v Praze, velkoformátové černobílé fotografie přibité hřebíčky, jak je pro ně typické. Známí jsou také tím, že jejich snímky jsou strohé, s nevýraznou tonalitou a zdánlivě bez emocí.
Jasanský s Polákem spolu působí již od roku 1986 a patří k nejvýznamnějším českým fotografům. Fotografie exponují výhradně spolu a v temné komoře mají také práci rozdělenou na půl. Zajímavostí je, že ani jeden úspěšně nedokončil studium fotografie na Pražské FAMU.
Obsah fotografií jako obvykle nezklamal. I když jsou fotografie pro běžného člověka esteticky nezajímavé, jak také potvrdila návštěvní kniha, tak řeší zajímavou problematiku. V tomto cyklu fotografovali dveře většinou křesťanských církví. Jak už název Tlucte napovídá, ukazuje otevřené nebo někdy i uzavřené dveře církví. Nebo snad otevřené či zavřené dveře našeho srdce pro boha v té či oné podobě? Vnímám podobu s veršem v Bibli:
„Hle, stojím přede dveřmi a tluču; zaslechne-li kdo můj hlas a otevře mi, vejdu k němu a budu s ním večeřet a on se mnou.“
Je to jeden s nejznámějších biblických veršů, zda má nějakou souvislost s výstavou, nevím, ale předpokládám, že ano. Vernisáž jsem bohužel prošvihla a informací o samotné výstavě nebylo mnoho. Vzhledem k tomu, že navštěvuji jednu protestantskou církev, tak je pro mě téma velmi blízké. Nicméně jsem z toho měla trochu depresivní pocit. Ani ne tak z lidí, kteří stáli před budovami, ti vypadali mile a otevřeně jako obvykle, ale spíš z umírající architektury, která ukazuje snad na odumírající církve i zbytky minulého režimu. Nejlépe to vystihuje fotografie kostela Panny Marie, královny míru, kdy stavba vypadala spíš jako kulturní dům postavený v sedmdesátých letech. Mohli jsme sledovat oprýskanou, zašedlou omítku i různé zvláštnosti. Jedna církev vypadala jako vchod do panelové bytovky, jiná zas měla metr od svého vchodu obchod s oblečením. Možná dnes se nám to zdá normální, ale ještě na počátku dvacátého století by to bylo nemyslitelné. Velmi trefně celou výstavu popsal jeden člověk v návštěvní knize, napsal tam, že „tato výstava je sociologickou sondou dnešní doby, kdy málokdo věří.“
Fotografie obyčejných věcí, se kterými se denně setkáváme, aniž bychom si jich všimli, mají vždycky zvláštní sílu, když se posbírají a dají vedle sebe. Trochu skepticky jsem se dívala na to, že zde byl zařazen i vchod svědků Jehovových, kteří mají s křesťanstvím pramálo společného, nicméně našla jsem zde i budovu muslimů, takže jsem pochopila, že jde celkově o náboženská společenství v České republice, nikoliv pouze vchody křesťanských církví, jak jsem si zpočátku myslela.
O něco zklamanější jsem byla ze způsobu instalace i propagace výstavy. Fotografie byly instalovány v pásu a připevněny pomocí hřebíčků. To by bylo v pořádku, konečně je to pro tuto dvojici typické. I to, že hřebíčky byly lehce nakřivo. Nicméně fotografie byly lesklé a ty, které byly naproti oknu, měly tolik odlesků, že byly prakticky nečitelné. Možností by bylo zatemnit okna a rozsvítit světla. Podotýkám, že tato možnost tu byla.
Dále také prezentace výstavy byla tentokrát slabší, když to srovnám třeba s velkou výstavou Měkkohlavích nebo Jaroslava Róny, které proběhly v Galerii výtvarného umění v Ostravě předtím. V obou případech byly plakáty po celé Ostravě i na některých papírnictvích. Což mi tady chybělo. Byla to sice malá výstava, obsadili jen jednu místnost, ale Jasanský a Polák jsou slavná fotografická jména a v současném českém umění zaujímají velmi důležitou roli, tak by bylo dobré upozornit na to veřejnost, ať se na ně dívá jakkoliv. Snad se galeristům zdálo, že by nezaujali obyčejného ostraváka, který se o umění tolik nezajímá, což nejspíš bude pravda. Nicméně jsem byla na tuto výstavu upozorněna v regionálních zprávách, což je dobrá reklama. Přesto však dávám přednost plakátům.
Pozvánka jako taková se mi líbila, byla doplněná jednou z fotografií a měla vkusný text. Na galerii však byla jen velmi nevýrazná upoutávka. U vstupu do místnosti s výstavou pak bylo položené sklo s plakátem a nějakými zevrubnými informacemi. Nicméně, jak bylo schované vedle dveří a za stolkem, nebylo vůbec vidět. Vypadalo to, jakoby ho tam někdo zapomněl nainstalovat. Možná to byl záměr autorů, ale osobně by se mi víc líbilo, kdyby bylo využito závěsného systému a pověsilo se do prostoru v místnosti s fotografiemi. Tím by si toho člověk všiml a bylo by krásně vyžito průhlednosti skla s poloprůhledným plakátem.
Jinak jsem z toho měla spíše pozitivní pocit, pozorovala jsem jednu paní, která se na výstavu šla podívat s dětmi a pokaždé, když našla fotografii se dveřmi evangelické nebo husitské církve, tak se radovala a upozornila na to děti, nemluvě o reakci, když našla dveře jejich sboru. Je pro mě těžké zhodnotit tuto výstavu, protože jsem viděla spousty výstav, které byly lepší i spousty výstav, které byly mnohem horší. Možná bylo vše výše zmíněné záměr autorů a prostě se s tím musím nějak poprat, stejně jako jsem se zpočátku musela poprat se stylem Jasanského s Polákem.
|
