letní Báseň pro Milana Kocha

 

I.

 

Kochu, podívej

             stejně jako ty

                                   začnu v básni dělat schůdky.

Kam nás to zavede?

                          Vstoupíme do roztrhané městské ponožky.

Kolik výloh nás v duchu pohladí?

             Nejprve ale tebe,

protože já se bojím noci,

             čekám na průjem  jako někdo

v druhém patře čeká na nájem. 

     Ale město rozsypaného skla už vrní.

Ženské koleno táhne pozdní slunce do své pokožky.

    Drezíny a železniční most ve snědém tanci.

    Jiskry létají.

    Řeka dýchá a já

se učím jíst nudu. Prosím, Kochu, buď zde a ochraň mne před zbabělostí,

která mi je

                   tolik vlastní.

Jsem ve stavu milosrdenství.

   Nasedám do tramvaje a přes rameno krásné zapomenuté jezdkyně

            studuji výškový profil pouště.

Kochu, Kochu,

pod košilí mám jedovatý pot, těším se

             až potřísní

         všechny ty rozpustné idioty klábosící marně

na refýžích.

Mám šest minut života, abych spatřil Vršovické nádraží.

Mám šest minut na to, abych očichal patníky v Obloukové ulici.

Prach je můj modrý rodný bratr.

 

II.

 

Kochu, město kterým jsi chodil obrůstá chaluhami, na břehu Vltavy

      svačí mořští obři, a velekněžky utíkají do trní, kde jim reznou vlasy.     

      V parcích se ztrácejí psi a bílá vůně vine se z Nuselských oken,

      trávníky ve žhnoucím podhoubí pádí do řeky, a Praha

      prolezlá je mšicemi, jež za soumraku rodí opuštěné ruce.

Kochu, možná má hlava neumí čelit šťavnatému srdci,

      na ranních obchůzkách vdechuji vůni pneumatik,

      vdechuji rozházené klíče,

      vdechuji opuštěné ukrajinské uklízečky,

      vdechuji chladné betonové průjezdy s pomočenými grafity na stříbřitém plechu.

Kochu,

           cesty do zaměstnání, to je olej plný nebe,

           ranní lidé na povel vhazují drobné mince do automatů

           na žvýkačky ducha

                                města

                                peřiny, a ty jsi tu pořád, a já tě sleduji.

Koch je můj dobrý rodný bratr.

Vysokozdvižné vteřiny! Tohle město je soustava krabiček a konektorů.

Lesklé plochy paneláků škrábou za krkem a řežou límečky,

       v kterých nakročeni pochodujem do zaměstnání.

       Banky nás pojídají.

       Všichni jsme obchodní zástupci s mimozemskou krví a řidičskou skupinou.

       Umíráme nakaženi sladce mentolovým větrem klimatizací.  

Kochu,

             chtěl bych jít za tebou a přinést ti květinu.

Podívej, čí je to lebka,

            stejně jako ty

                                   začínám v básni dělat schůdky.

Kam nás to zavede.

 

III.

 

Kochu,  zdi povídají si o tvé hlavě v močí pokropených putykách,

                    vznášíš se v přímořském chvění mezi keři

na zastávkách, kde to zvoní.

Kochu,

             jsem tady,  ale nepátrám po tvých stopách,

dotýkám se horkých jablečných stěn metra   

             a ty jsi jen tichý píšící zvuk na odstavných plochách.

Protože bůh odejmul nám popis, nešlo spatřit svět, ale já ho přesto spatřil.

     Městské lázně a vlaky vlhké od deště.

              Dřevěné kostry plavebních komor.

Žluklé kachny

                        přecezené sluncem.

Kochu, spatřil jsem svatá odpoledne bez přikrývky,

            svaté vykřičníky zimy v prázdných pražských ulicích,

            svaté nepochopení a nelásku v bytech za rozbřesku.

Svatý Kochu.

Byl jsem ve stavu milosrdenství.

      Sukně vlály uvnitř autobusů, betonové       

             průjezdy skláněly hlavy, kapka letního kovu cinkla nad tramvajovou alejí,

                              ach vy papundeklové ohrady,

                nateklá huba chce vzduch ze skelné vaty,

můj smutku, proč jsi tak smutný?

Byl žlutý pátek 9. srpna anebo úterý.

Přitisknul jsem k tobě své zamilované kolečko.

Kolik knih půjde do pekla spolu s námi?