|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
„poutník svého života“ jsem četl někde na fejsu co by motto a líbí se mi. přemýšlím o jednom dni, ne konkrétním, ale o dni kohokoliv kdekoliv na světě. o jednom dni, který klidně proležím v posteli, anebo stvořím nový život. syna, nebo dceru, případně jen napíšu něco ke čtení. jeden naplněný den obyčejného života. jeden den norského pomatence a jeden den jeho všech obětí. rodiče, přátelé a milenci možno pořád nemůžou pochopit význam toho dne. a kdo by moh?
jeden den řezbáře, anebo malíře pro věky věků. a možná, že ten sochař těsně před dokončením udělá nenapravitelnou chybu nebo malíř pozná v právě ten den, kdy to vyčerpávající sepětí s bohy mohlo, mělo být po vzájemné domluvě přerušeno, a tedy osvobozeno. sepětí s bohy vyčerpávající a tak nesmyslné, jako nesmlouvavě nevyhnutelné. a kouká ten malíř na svůj obraz do své duše a vidí a chápe, že tuto epizodu svého života nemůže dnes vypustit do světa. marnost a zlost. kdo mu podá spásnou naději odloženého dneška na půlrok a možná déle?
a tak dnešek může být lepším za sto dní, a možná měl být před rokem. jenže včera jako vloni. co se svou minulostí... denně v naději přepisujem vlastní historii a kroutíme z vesela hlavou nad podobnými praktikami dějepisců.
a v tichém úžasu nad možnostmi dneška si hledím do ranního čaje a přemýšlím nad ovladači svého dneška a vezmu jeden a druhej a pustím si televizi.
|
|
|