Pohádka o dešti

     "Děti, nezlobte. Buďte chvíli tiše a povím vám pohádku" řekla babička nezbedným vnoučatům, která tak ráda poslouchala pohádky a různá vyprávění. Děti zlobily, protože nevěděly roupama, co dělat. Bylo totiž léto a sluníčko pořád nikde. Babička dala dětem na stůl plnou mísu makových buchet, které právě dopekla a dala se do vyprávění.

     "To jednou bylo zrovna stejně ošklivé počasí jako je dnes, pršelo a vítr, vítr foukal jako o život. Z malých mráčků nafoukal celou mrakovou kopici a nebe bylo jako jeden obrovský mrak. Při pohledu na oblohu měl každý strach, jestli se neblíží konec světa. Stromy měly samým smutkem svěšené větve, protože už dlouho neviděly slunce. Už si ani nepamatují, kdy je  sluneční paprsky hladily po listech naposledy. Nechtěly, aby pršelo, protože deště už trvaly moc a moc dlouho."

     "A kdopak ví, proč tak dlouho pršelo? Kdo ví, co se stalo?" napínala babička svá tři zvědavá vnoučata. "Babi, babičko", překřikovali se jeden přes druhého. "Pověz nám prosím proč tenkrát tolik pršelo", žadonila nejmladší Anička. Babička se nenechala dlouho přemlouvat a dala se do vyprávění.

     "To bylo tak .................. Jednou, když se na obloze připravovala velká slavnost, tak se na ní snad každý těšil. Hvězdy se oblékly do nových zlatých šatů, aby svítily až na zem a ukázaly cestu zbloudilým pocestným  a námořníkům. Tváře si napudrovaly hvězdným prachem, aby ostatní na slavnosti oslnily svou krásou. Vypadaly opravdu nádherně. Nejmladší z nich se jmenovala Večernice. Na slavnost přijely ve velkém voze." vypravovala babička nedočkavým vnoučatům. "Mimo jiné se na slavnost chystal také Měsíc, král noční oblohy. Nejen, že byl velmi mocný a bohatý, ale také velmi pohledný. Leckterá hvězda mu nadbíhala. Měsíc byl velmi vznešení a galantní. Na hlavě měl stříbrnou korunu, která se ztrácela mezi jeho stříbrnými vlasy."

     "A slavnost začala. Tolik hvězd pohromadě, tolik krásy najednou. Měsíc nejprve na slavnost jet nechtěl, ale když spatřil nejmladší z hvězd - Večernici, ničeho nelitoval. Ihned ji požádal o tanec. I když se Večernice ostýchala, šla tančit. A ráda. Tančili spolu celý večer. Měsíc se do ní zamiloval. I ona k němu cítila náklonnost. Byla to láska jako trám, ale nebyla by to pravá láska, kdyby neměla malý háček. Ten háček bohužel nebyl zase tak malý - jmenoval se Zard, byl velmi krutý a zlomyslný čaroděj. Zard po Večernici pokukoval už dlouho. Chtěl  Večernici pojmout za manželku, ale ona ho nechtěla. Nechtěla ho ani vidět, natož stárnout po jeho boku. Zard byl však zvyklý, že vždy dostal to, co chtěl."

     "Večernici všemi možnými způsoby nutil, aby se stala jeho paní, ale ona ho nenáviděla den ode dne víc. Věděla, že je zlý a krutý."

     "Měsíc chtěl zakročit, protože se nemohl dívat na to, jak jeho lásku nutí čaroděj do sňatku. Bohužel nechtěl ustoupit ani zlý čaroděj Zard a jejich spor se zvrhl v nebeskou válku. Měsíc proti Zardovi. Měsíc měl velkou družinu bojovníků, avšak na Zardova kouzla byl krátký. Večernice však nechtěla, aby se kvůli ní vedly války, aby padal hvězdný prach, aby se zničila Mléčná dráha, po které všechny hvězdy tak rády jezdily. Bála se, že válku nevydrží ani malý, ani velký vůz. Nechtěla, aby se jim vylomila všechna kola, a proto sestoupila z nebe mezi obyčejné smrtelníky, aby jí už nikdy nikdo nenašel."

     "A od té doby všichni obyvatelé hvězdné oblohy, hvězdy, někdy i celá souhvězdí, hledají ztracenou Večernici, kterou měli všichni tak rádi. Hledají ji po celé obloze dodnes, ale na zem si troufla jen málokterá z nich. A když už se nějaká odvážná hvězda našla, skočila dolů z oblohy mezi smrtelníky. To byste, milé děti, poznaly tak, že je za ní záře, ale bohužel se mezi smrtelníky asi žádná z nich nikdy nenašla. Říká se, že po  nich našli vždy jen velký balvan. Ale kdo ví, třeba tady Večernice opravdu je. A proto, každé léto na její památku prší, protože hvězdy na nebi pláčou."

     "A teď už děti, nezlobte a jděte spát.", řekla babička zatímco, hladila nejmladší Aničku po vláskách.