Staletí divů a nepochopených přání

Snažím se víc zachovat si svůj půvab

Avšak popel zašpinil mi mou tvář

To stačí, abych ničil. To snad chceš?

Země rostlin, zvířat,ptáků a květů

Lidí, co satan podrobil si svou vůlí

Svatých otců neznajíc svět.

Miluji Tvůj úsměv, miluji Tvé tělo

Vše, co smyje jedna noc

Harpyje Ti klobe z dlaně důvěru danou snem.

Nemusím Ti říkat, co bys měla

Nemusím Ti říkat, jak se máš

V drogách se topí Tvé tělo, v procházce najdeš si smrt.

Vítám Tě v pekle moje dcero

Jsme tu všichni, neboj …až, snad Bůh?

Snad zachoval si svoji pověst

V knihách jsem to četl, často o něm povídali

Vlastně nevím, kdo to psal, snad to byli lidé.

Ale počkej, vykouřím si svůj doutník, tak jako dřív

A pak mi povíš, co budeš chtít

Co? Chceš mě poslouchat? Nerozumím tomu.

Dívám se na Tvou tvář, je stejná, pamatuji si ji jasně

Snad jen víc vrásek a Tvé ustarané oči

To, co neznám z Tvé minulosti

Beznaděj se motá kolem Tvé hlavy

A já stojím a dívám se

Mám rád stále Tvůj pohled, tak jako Tvou přirozenou vůni

Nevadí mi Tvé šaty po procházce špínou

Nevadí mi nohy umazané hlínou a paže od injekční jehly

Jsem rád, že našla sis cestu ven z toho pochybného ráje

Přátelé vrátí se k Tobě, neboj

Jen cestu životem zvolili si jinou, tu delší

Pestřejší a trochu zvláštní od té, co znáš

Víš, vlastně nejsme v pekle, vlastně nejsme ani spolu

Ale jsem rád, že víš, co jsem Ti chtěl říct

Žijem staletí divů a nepochopených přání