už není vidět na sousedy
přes stromy, co jsem sadila
mnohokrát popraskaly ledy
vody, která je zalila
někdy mě bolí za očima
a ruky svěsím podél těla
i v horkém létě bývá zima
srdcím, která zkameněla
usednu na lavičku v trávě
která ji hladí svými květy
a slunko uléhá si právě
jako hlas uprostřed věty
jako bys řekl miluji tě
a někdo náhle ztlumil hlas
usínám v půlce pohádky jak dítě
přikryješ mě a s čela shrneš vlas
dny kráčí pravou a noc levou
dopředu pořád nikdy zpátky
a dokud budu takhle s tebou
vím, že život bude sladký
sladký jak přezrálá švestka
jak z pampelišky med
kačenka nad hladinou křídly pleská
když chce odletět
nelétej prosím ještě nikam
dny kráčí pravou a noc levou
v klíně ti ležím, unavená vzlykám
a ruce znenadání zebou
pohádka šumí jako vítr nad hladinou
objímá křídla divokých kachen
dny kráčí dál a jako voda plynou
život s tou vodou někam pláchne
slunce se schovává
za kopec, který vidím
slyším, jak nadává
když se za myšlenky stydím
rovnám je jako pastely
holčičí a klučičí barvy
do škatulek jako do cely
a přesto kroutí se mi v hlavě jako larvy
přes stromy třeba nevidím
ale vím, co za nimi se skrývá
já malým dětem závidím,
protože na ně toho nejvíc zbývá
a proto věřím na pohádky
schovávám za stromy své oči
aby život nemohl být krátký
aby se zády neotočil
nepočítám kroky noční ani denní
co nevidím to prostě není
|