celým svým tělem mezi kůží –

zapomněla jsem zahýbat víčkem

dnes...

mám tak slabou povahu

že bych se raději nepodívala

že bych se do toho střepu raději nepodívala

dostala mě situace

myslela si –

vím, bylo to tak

a minuta je prchlivá

když zavřeš dveře

chce se mi smát

chce se mi brečet

slzy se mísí s falešným úsměvem

tvých rtů

tvých poryvů

žiješ

zatímco já umírám

když okusuješ plátky

nahnilého pomeranče

(vlastně jeho kůrky)

před sebou mám pohled

odněkud z dálky

shovávám se

v nejčistším blátě

jezerového pohledu

mlčím

(ne, že bych nemusela)

dnes je to svaté

dnes

už není

srdceryvné pění

anebo jen tak nazpátek

tvých lícních důlků stánek

svatosti

pohybuješ mým světem

někdy zcela do ztracena

jsem ztracená

proč, proboha...

proboha proč.