Ukrajinská realita

ŽIVÁ CÍRKEV V CHUDÉ ZEMI

Nejlépe charakterizuje život Ukrajinců slovní hříčka, ve které se trefují do prezidenta Kučmy, předsedy Nejvyšší rady Pljušče a premiéra Pustovoje. „Jak se máš?“ „Jo, děkuju za optání, mám se dobře. Na hlavě mám čepici (kučmu), na ramenou plášť a v břichu pusto.“

         Do tohoto stavu přijeli počátkem září již potřetí jezuité a jejich přátelé, opět do horské vesnice Usť-Čorna v podkarpatské části Ukrajiny, ve které žije slovenský misionář P. Peter Krenický. Záměr návštěvy byl jasný: finanční a manuální pomoc.

ÚPLATKY VŠUDE

            Před rokem 1990 fungoval v obci vedle elektrotechnického závodu na výrobu součástek též lesokombinát, zaměstnávající až pět tisíc lidí, kteří byli vypláceni v naturáliích, a proto mohli chovat hospodářská zvířata. Po osamostatnění Ukrajiny tento podnik krachoval a rozdrobil se na menší provozy. Jejich vlastníky ovšem nejsou Ukrajinci, nýbrž Rusové a Japonci. Směšné výdělky nutí už i celníky a policisty přijímat úplatky.

Jen pro představu. Nezaměstnaný má nárok na čtyři sta osmdesát korun měsíčně, vdova s dětmi dostane na ruku šest set korun měsíčně, účetní na lesní správě zhruba 1200 korun a učitelka literatury 1800 korun měsíčně, ceny oproti Česku jsou ale poloviční. Zvláště mladí proto za prací odcházejí k nám, případně do pobaltských republik. Hospodářskou nestabilitu v oblasti ještě zhoršily povodně v letech 1998, 2000 a 2001. Hlavní horské tahy jsou víceméně nesjízdné, cesty spíš připomínají tankodrom, jehož břehy jsou tu a tam zpevňovány klecemi s kamením. K tomu nám řekl patnáctiletý Ivan: „Byla tu sice po povodních vládní inspekce z Kyjeva, ale jak sami vidíte, s ničím se nepohnulo.“

BUDOVÁNÍ NOVÝCH KOSTELů

            Po druhé světové válce byla Podkarpatská Ukrajina připojena k Ukrajině, tudíž se stala součástí SSSR. Stalinova politika zapříčinila současné problémy v ekumenickém soužití mezi řeckokatolíky a pravoslavnými. V padesátých letech totiž Stalin vyhnal katolíky z míst, kde měli většinu, a dosadil tam pravoslavné duchovní. Když se po odtržení od Sovětů začali řeckokatoličtí věřící dovolávat práva na své chrámy, nebyli vyslyšeni. Začali tedy budovat nové. Například v usť-čornské farnosti jich je rozestavěno osm! S oživováním víry to není tak zlé také proto, že tjačivský okres, do něhož Čorna patří, má nejvyšší porodnost v celé zemi. V některých ohledech můžeme jen tiše závidět. Hodiny katolického náboženství navštěvuje osmdesát dětí a na bohoslužbu přichází až dvě stě rodin.

FARNÍ CENTRUM V KINĚ

            Kulturu v obci zajišťoval Dům kultury, ve kterém před devíti lety fungovalo velké kino. Nyní se z budovy vystavěné ve slohu komunistického realismu postupně stává farní centrum. Víru sem přišly žít i hlásat řeckokatolické řeholnice Služebnice Neposkvrněného početí. Sestry a místní duchovní jsou mimochodem první styční důstojníci při rozjezdu "adopce na dálku" ostravské Charity.

V chudém kraji, jako je tento, se vedle fotbalu a víkendových diskoték bohužel daří alkoholismu. „Nakoupí si alkohol v obchodech a pijí ho tajně doma, snažím se o tomto nešvaru upozorňovat i z kazatelny,“ uvádí P.Krenický.    

         I když je země Nikoly Šuhaje plná paradoxů a tragikomedií, může, a v budoucnosti pravděpodobně i bude, pro člověka ze Západu příkladem toho, jak může vypadat tzv. trvale udržitelný život.