|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Kopal jsem už dobrou hodinu a bolel mě celý člověk. Ztěžka jsem se nadechoval nezdravé atmosféry zdejšího místa. Červená obloha vypadala nemocně a nebezpečně. Svou barvou stálé připomínala události nedávné. Válku.
Lopata se zakusovala do hlíny a já se blížil ke konci. Jak jsem odhazoval zeminu stranou, všiml jsem si, že je v ní spousta nábojnic. Zde probíhaly ty nejtužší boje. V zemi jsou nábojnice, vybuchlé i nevybuchlé bomby a mrtví. Utvořil jsem díru o velikosti hrobu. Po válce to není neobvyklé, ale já nekopal hrob, abych do něj uložil mrtvého. Já ho kopal, abych z něj mrtvého vyndal.
Bylo to nepříjemné a navíc jsem musel pořád dávat pozor. Červeným pozadím krajiny se proháněly temné přízraky. Nějaké zvíře podobné netopýru, jenže vypadalo mnohem děsivěji. Ani když se k vám stvoření přiblížilo na pár metrů, nebyli jste schopni vidět nějakou hlavu nebo něco, co by učinilo tvora uvěřitelným. Vypadalo jak přízrak, opravdu. Křídly stvůra mávala tiše a rozpětí dosahovalo dvou metrů. Co to přesně je, nevím. Ani nikdo jiný. V této krajině je takových podivných zvířat více.
Dokopal jsem.
Tělo nebylo v žádné rakvi ani bedně. Z nebožtíka zbyla jen kostra. Opatrně jsem očistil kosti a pomalu je vyzvedával na povrch. Na chvíli jsem se zastavil. Musel jsem. Příval slz byl silný. Věděl jsem kdo v hrobě leží, ale když jsem jeho jméno uviděl na nalezených vojenských známkách, dostalo mne to. Alexandr Janda. Můj bratr.
Se slzami v očích vyzvedávám kost za kostí s největší opatrností. Jeden z přízraků na nebi se přiblížil dost blízko a tak jsem vytáhl zbraň. „Včelka“, tak se říká malé střelné zbrani se zásobníkem na osm nábojů. Každý náboj má však dost silnou výbušnost a tak, když se trefíte dobře, můžete protivníkovi udělat do těla pěknou díru. Včelku jsem v ruce držel jen pro případ, že bych se opravdu musel bránit. Vím moc dobře, že když zastřelím jednoho z nich, další ho přiletí pomstít. Byl bych ztracen.
Konečně jsem kosti sbalil a vydal se na zpáteční cestu k základně. Na červeném nebi nebyl ani jeden mráček a všeobecné ticho narušovali jen mé kroky či zvuk mávání křídel těch přízraků. Opatrně jsem kličkoval kolem kráterů. Byly jich tu tisíce. Některé i kilometr široké, jiné, jako zde na této planině, měly jen metr na šířku. V některých byla na dně kapalina. Někdy voda, jindy jedovatá látka. Většinou kyselina nebo sirnatý roztok. Tahle krajina byla velmi nemocná. Neměli jsme sem chodit a začínat válku. Dopadla jak dopadla. Ztratili to nejcennější. Zdraví.
Vláčím s sebou kosti mrtvého bratra, který zahynul před pěti lety v boji. I mrtvý je jedinou mojí šancí. Šancí uzdravit se. Mám nemoc všech zdejších vojáků. Mé kosti slábnou a mé svaly chřadnou. Zatím to ještě jde, mám jen bolesti, ale za čas se prakticky rozpadnu. Máme to všichni. Lék není, ale prý nám můžou pomoci genetické informace našich příbuzných. Můj jediný příbuzný zde je mrtvý bratr. V duchu se bratrovi stále omlouvám.
Z některých kráterů vychází pára, z jiných se ozývá bublání. Dostávám se do skal. Za nimi je už základna. Cestu jsem absolvoval bez zranění a nějakého vážnějšího problému. Mrzí mě, že nechtěl jít nikdo se mnou. Báli se sem jít. Skály vypadají úžasně. Je to jako by se nad vámi tyčily stometrové kořeny stromů a vy jste jimi byli obklopeni. Jednotlivé skalnaté sloupy opravdu mají strukturu připomínající dřevo. Sloupy se kroutí a sto metrů nad zemí se do sebe spojují. Míjím kámen, na kterém odpočíval had. Nebo něco jemu podobné. Plazovité tělo obalené chmýřím a hlava kobry. Had se „postavil“ a syčel na mne. Místo klasických hadovitých zubů na mne „kobra“ cenila desítky silných zubů. Bojím se říci tesáků, ale výbava jejích úst byla úctyhodná. Rychle jsem pokračoval dál, had mě jen upozornil, že se k němu nemám přibližovat a nijak na mne neútočil.
Došel jsem k „bodu nula“. Za ním je už základna. Stojím na vyvýšenině a vidím tak obrovskou planinu pod sebou. Má opět podobu pouště s množstvím kráterů. Je tu i pár vyhořelých vojenských vozidel a bojových letounů. Uprostřed stojí kopulovitá budova pokrytá solárními panely. To je naše základna. Kolem ní jsou hangáry pro vojenská vozidla či letouny a přistávací plocha. Jsem rád, že jsem to zvládl tak lehce a poměrně rychle. Také jsem pociťoval strach. Bude to k něčemu?
Alespoň budu moci bratra pochovat jak se patří.
Došel jsem k přistávací ploše a všiml si, že před budovou stojí asi třicet lidí. Čekají na mě. Připadal jsem si jak nějaký hrdina, co nese pro své druhy vysvobození. Ale já nesl jen pomoc pro sebe a to dost nejistou. Dívali se na mně skoro až obdivně. Jistě, mysleli si, že se už nevrátím.
První ke mně promluvil Isaac. Bývalý generál, nyní stejně jako my obyčejný ubožák.
„ Nečekal jsem, že tě ještě uvidím, ale jsem tomu rád,“ řekl s nehranou radostí a popošel až ke mně, aby mi podal ruku.
„ Máš bratra?“
Přikývl jsem na souhlas.
„ Dobrá, doktoři na tom začnou hned pracovat,“ Isaac se na mně dlouze podíval a citlivě řekl, „ vím jak to bylo těžké.“
Přivítal jsem se i s ostatními a šel si odpočinout. Pravdou je, že kosti svých příbuzných už přinesla odevšad většina zdejších vojáků. Zatím byl stav takový, že u padesáti lidí se testovala první verze vakcíny, u deseti lék nezabral a oni zemřeli. Ostatní včetně mě čekali až vůbec doktoři s něčím přijdou. U některých se už projevovala nemoc svalů a jejich úpadek. Další už nemohli chodit, protože je kolena a kyčel už neunesly. Spousta lidí tu vypadala skoro jako živoucí zombie.
Uvnitř základny to působilo jako v lazaretu. Bordel, všudypřítomný pach smrti a sténání už vážněji nemocných vojáků. Nejlépe vypadaly laboratoře lékařů. Byli tu tři a pracovali od rána do rána. Hledali lék pro každého z nás.
Bylo tu stálé šero, nikdo raději moc nesvítil, aby nebylo vidět v jakém jsme stavu.
Týden utekl jak sto let. Hnijeme tady jako nechtění z nechtěných. Naděje, kterou jsem vkládal do kostí mého bratra, vyprchala. Chvilková jiskra naděje a vcelku dobré nálady je opět přeměněna ve zlost.
„ Doktore, řekněte mi, našli jste už lék? Mám vůbec šanci?“ ptal jsem se v laboratoři chlápka s mastnými vlasy a výrazem člověka, který nespal dva týdny.
„ Ptá se mne každý a to každý den. Nemám nic.“ Doktor plácl rukama ve vzduchu. Vypadal podrážděně, ale nedivil jsem se tomu.
„ Říkal jste mi, že potřebujete ty kosti a že z nich získáte látku, co mi pomůže.“
„ Ano. Jenomže jsme na něco zapomněli. Během války se vaše DNA přeměnilo. Nebo tedy bylo poznamenáno. Zkurvená biologická válka. Prostě už k vám genetický materiál od vašeho bratra nesedí a my nevíme, co s tím.“
Něco podobného jsem očekával, ale přesto jsem začal brečet a nadávat.
„ Takže zemřu?“, ptal jsem se po vzpamatování.
„ Zemřeme všichni,“ řekl doktor a pokračoval, „ ono by stačilo, kdyby nám pomohla vláda, centrální armáda. Jenomže na nás kašlou. Jsme už pro ně mrtví. Jenom nás využili. Oni nejsou tady. Oni si žijí v pohodě. To je celá pravda.“
Slyšel jsem hromadu jízlivosti, vzteku, bezmoci a souhlasil jsem s ní. Šance vyléčit je nulová. Poděkoval jsem doktorům za snahu.
Následující dny byly ve znamení deprese a jisté sebelítosti. Vzpomínal jsem na bratra. I on se do téhle války přihlásil dobrovolně. Na můj popud. Byl to můj nápad, pomoci Zemi. Pomoct lidem a získat pro ně na další věky blahobyt. Bratra jsem pohřbil a omluvil se mu.
Válku nás přežilo tisíc dvě stě. Na následky nemocí kostí a svalů zemřelo už přes tisíc lidí. Zbylo nás sotva dvě stě. Po šesti letech se nejvyšší představitelé Země, jejích států a armád, odhodlalo před nás předstoupit. Místo setkání bylo u věže „Onix“, což je ohromná stavba, která z útrob této planety těží její poklad. Poklad, kvůli kterému zahynulo tisíce naších vojáků a byla zničena celá jedna civilizace.
Z nebe se snesl tmavý stín šedého letounu. Vzdušné plavidlo připomínalo dravce. Hlavně svým špičatým aerodynamickým tvarem. Plavidlo nepřistálo až na zem, nýbrž zůstalo stát dva metry nad ní. Vysunulo se schodiště a po něm dolů sešlo šest osob ve skafandrech. Jasně, proč by měli dýchat ten zkažený vzduch jako my.
Z šestice vystoupila jedna postava a přes skrytý mikrofon promluvila.
„ Zdravím vás vojáci jménem celé Země. Jistě mne poznáváte.“
Jistě, kdo by neznal Bela Trojneva, hlavu celé Unie Míru, tedy nejmocnějšího uskupení na Zemi.
„ Vrahu! Vrať nám naše životy! Sundej ten skafandr!“ ozývalo se ze strany vojáků. Stáli jsem padesát metrů od delegace, dál jsme nemohli.
„ Chápu vaši rozhořčenost. Vím, že trpíte a že..,“ Belo udělal dramatickou pauzu.
„ Že chcípneme, to jste chtěl říci.“ Dodal za něj Isaac. Vojáci na Bela bučeli.
„ Ano, je to tak. Nejde tomu zabránit. Položili jste tu největší oběť. Dojalo mne i jak jste se snažili najít si lék vlastními silami. To jen vypovídá o vašem silném charakteru. Pohleďte na tu věž za námi. Těží blahobyt pro celou Zemi. Ten jste vybojovali vy a celá Země vám děkuje a bere vás jako hrdiny. Udělali jsme spoustu chyb a způsob vedení boje již nikdy nebudeme opakovat. Nicméně válka byla nutná a nakonec jsme zvítězili. Jsme tu abychom vám vyjádřili náš respekt k vám a poděkovali. Vaše jména budou bezpochyby zapsána zlatým písmem do dějin Země….“
Belo mluvil dál. Mluvili i další představitelé Země. Nám to bylo fuk. Umíráme. Ano, šli jsem sem dobrovolně. Možná to lze svézt na mladickou nerozvážnost nebo že jsme to dělali pro dobrou věc. Nedělali. Byla to kurevsky špatná věc. Belo mluvil o tom, jak nám děkuje a jak to bylo nezbytné. Jak jsem zachránili Zemi před energetickým úpadkem. Ropa je holt drahá věc. Stojí hodně životů.
Možná by se to dalo celé pochopit. Že jsme přepadli cizí civilizaci. Že jsme jim vzali černý poklad. Zachránili jsme tak „svou“ civilizaci. To by se možná dalo prominout, i když bychom se museli stydět. Mohl bych jim, i sobě odpustit, kdybychom ale právě nebyli na Zemi.
|
|
|
