Zhluboka se nadechuji. Další jeho schválnost. On přece ví, že na tu jeho tašku musím sáhnout, i kdybych nechtěla, abych se dostala k té mé. Potichu se ji snažím odsunout a dostat se k ní.

„Co tam hrabeš, kurva! Je to tvoje? Co na to makáš!?“

Třísk.

Narazila jsem hlavou do dveří. Snažím se mu vysvětlit, že jsem se jen chtěla dostat k mé tašce. Marně. Prostě si jen zase našel důvod na mě sáhnout. Cokoli udělám je špatně.
„Tak co mi k tomu řekneš? Hmmmm? Nic? Tak já ti tu hubu otevřu!“
Třísk znovu.

„Prosím tě, nechej mě, prosím….“

Rozhodl se, že mi tu hubu zase zavře…třísk.

Stál přede mnou a zdál se mi dvoumetrový.

„Počkám, až se dotřepeš, magore!“ a jeho huronský smích byl jako smích ďábla.

Bála jsem se. Moc jsem se bála. Pane Bože, ochraň mě! Má pravdu, třepu se. Strachem. Vždyť ale mu nic nedělám! Jen jsem si chtěla vzít tu mou tašku.

Večer se vyvaloval u televize. Patřilo mu všechno v bytě, říkal. Já se poslušně na všechno musela ptát.

„Jdeš chrápat? Tak běž! Ale já ti nezaručuju, že se ráno probudíš. Chachacha...“

Zabarikádovala jsem se. Kdyby šel zámek zamknout na deset západů, udělala bych to. Zatarasila jsem dveře křeslem a ulehla. Nespala jsem. Nešlo to. A tak to šlo několik nocí po sobě…Venku u popelnice jsem našla tyč. Velkou mohutnou tyč. V nestřeženém okamžiku jsem si ji vzala domů a schovala za skříň.

Jestli na mě ještě jednou sáhneš, umlátím tě! Umlátím!

Rána byla jako vstávání do pekla.

„Á, magor se nám probudil!“

A zase si našel důvod, aby se mohl vybít.

Po ráně jsem klesla k zemi. Kopal mi do podbřišku a smál se tomu. Ne, on nepil, on byl abstinent, on to dělal za střízliva. Nemůžu tomu uvěřit! Kde se to v něm vzalo! Syn se nám narodil z lásky…a čtrnáct let společného života po těchto zážitcích jako by se vypařilo.

Kopal do mě jako do kopačáku. Prý budu mít po děckách. A děsně se tomu smál.

Už nemůžu. Už nemůžu! Za co?!

Vešla jsem do obyváku pro nit a jehlu. Zašít synovi knoflík.

Třísk…třísk…

„Zeptala ses, jestli můžeš vejít, magore!!!?“

„Jen si vezmu jehlu a nit“, špitla jsem.

Pamatuji si, jak jsem letěla vzduchem...odrazila se ode zdi a dopadla na sedačku. Vrhnul se na mě ještě jednou a švihl mnou o postel vedle v pokoji. Pak už nic, chvíli, nevím…

Už nemůžu! Za co?!

Jen jsem chtěla rozvod.

Na policii si vše zapisují, slovo od slova, do protokolu. Našla jsem odvahu zajít tam, kam se má, když muž se ženou nesnídá, ale bije ji.

Sbalila jsem do tašky své a synovy nejnutnější potřeby a oblečení.

Policista manžela brzdil a čekal až se sbalíme.

V policejním autě ujíždíme městem do domu, kterému se říká azylový.

Nedokážu ani plakat. Nejde to. Jsem naprosto otupělá vůči všemu emočnímu. Držím syna za ruku a přemýšlím co bude dál.

Za pár dnů slyším ve zprávách:...policie ho může vykázat jako domnělého domácího násilníka z bytu, z domu, a to i v době jeho nepřítomnosti na dobu deseti dnů. Na základě žádosti partnerky mu soud předběžným opatřením zakáže pobyt v bydlišti a prodlouží ho až na dobu jednoho roku, než bude řízení o domácím násilí zahájeno...Zákon ale ještě není v platnosti...

...píše se rok 2004...

Já to zvládnu! Já to zvládnu! Já to zvládnu!

Zatím utíká oběť z bytu, před tyranem, ale jednou se to obrátí! Obrátí! Už brzy! Věřím!

Zvládla jsem to....ale ještě jsme si se synem mnohým prošli...zákony jakoby měly načas...