Z deštníků, kabátů, čepic i vlasů se odpařuje sníh. Tramvaj míjí prázdné tržiště, jen vánoční hvězda ze žlutých žároviček poblikává a osvětluje hromadu roztrhaných, sešlapaných a rozmočených kartónových krabic. Tramvaj podjíždí dálniční most a stoupá nocí vzhůru, do své vozovny, kde na ni čekají splihlé kartáče, připravené vzkřísit se ve víření barev, vody a saponátu. A na řidiče partička mariáše. Výhra se háže do staré plechovky. Čas od času ji někdo vybere a koupí žrádlo pro smečku polodivokých koček, která žije kolem vozovny. Nebo nealko a cigára.

 U Kříže. Do tramvaje přistupuje mladý cikán s prázdným dětským kočárkem. Neslyšně pohybuje rty, tvář mu hyzdí neustávající tik, oči se chemicky lesknou. Kdysi musel být krásným dítětem. Teď se lidi trochu přikrčí v nejasných obavách. Jsou rádi, že je alespoň sám. Byť se svým démonem. Na prázdný kočárek se radši nikdo moc nedívá.

Vosmíkových. Předními schůdky nastupuje pán, plnovous ztěžklý tmou a sněhovými vločkami, v ruce bílou hůl. Vratce se opírá o kabinku řidiče.

„Hodnej pejsek. Seď tady. Hodnej, hodnej. Ještě pár stanic a budeme vystupovat. K noze, sedni. Tovížejo, dostaneš něco na zub, neboj se. Hodnej, hodnej.“

Chlapeček klimbající na klíně své maminky se probral. Trochu ho bolí bříško, u babičky je vždycky tolik dobrot, zvlášť před Vánoci. Babička, na rozdíl od maminky, říká, že cukroví se má jíst před Vánocemi, ne ho schovávat až na Štědrý den a čas po Vánocích. Pak už ho totiž stejně nikdo nechce. Je to jako přinést domů čerstvý teplý chléb a nezakrojit ho, dokud se nesní ten starý.  

 „Hodnej pejsek, už tam budem.“ Okrouhlická. „Tak pojď, jdeme!“ Další nadílka tmy a sněhových vloček zahalí vmžiku celého pána, s holí i rozeklaným plnovousem.

Tramvají se pronikavě ozve dětský hlásek: „Ale maminko, vždyť ten pán s sebou žádnýho pejska nemá!“

Do plechovky cinklo dnes v noci padesát tři korun.