Úzké chodby byly ve večerních hodinách prázdné. Zpod jediných dveří pulzovalo světlo. Vycházely od tam krkavčí skřeky, sténání a ženský křik.

                Vešel jsem. Velký prostor vyplňovalo stupňovité schodiště s lavicemi plné studentů. Katedra před filmovým plátnem, kde byl promítán snímek, byla prázdná. Vstoupil jsem horními dveřmi, takže si toho nikdo nevšiml. Posadil jsem se na jednu z mnoha židlí za poslední řadou lavic. Přeci jen bych v obleku za několik tisíc dolarů asi nezapadl mezi studenty.

                Film skončil po nějaké chvíli scénou, kde muž stojí opuštěn v kopci plném stromů a pařezů a pomalu jej obkličuje armáda žen. Poněkud zvláštní.

Postarší muž s plnovousem a brýlemi se zvedl v předposlední řadě.

„Tak panstvo,“ začal vousatý muž, který byl kantorem. „Do příští hodiny chci od vás rozbor jak filmu, tak i průřez von Trierovou tvorbou. Proč to takhle bylo, co tím chtěl scénárista říci? Děkuji. Pro dnešek vše“

Žáci se jako po několikatýdenním drilu zvedli a v klidu odešli z místnosti. Lektor si v klidu posbíral lejstra, vypnul promítací techniku a pokračoval po schodech ke dveřím. Asi v polovině schodiště si mě všimnul.

„Hodina skončila,“ namítnul učitel na mou přítomnost, zírajíce na stupně schodů. „Můžete jít domů, pane…“

Ještě jednou se podíval na mě. Zastavil se uprostřed chůze a zíral na mě.

„Je to dost dlouho, Zachary,“ přerušil jsem jeho dumání. „Nebo mám říct raději, profesore Knightone?“

Jeho zaskočení bylo nepřehlédnutelné. Obočí vyskočené do půl čela, mírně spadlá čelist a nevěřícný pohled. Několikrát vydechnul, snažíce se vydat hlásku.

„M-Marty?“ zeptal se, když se dostal z chvilkového transu.

„Vypadáš jinak,“ řekl jsem, doufajíce v normální konverzaci.

„Ano…,“ vydechl se stálým zaražením. „Taky vypadáš jinak.“

Vstal jsem a uctivě mu podržel dveře. Následoval jsem jeho kroky chodbami. Procházeli jsme mlčky, až se Zachary zastavil.

„Proč jsi tady?“ zeptal se mě, aniž by se otočil.

„Lusinghieri zemřel,“ odpověděl jsem.

I když byl Zac otočený zády ke mně, věděl jsem, že se pousmál. Došel jsem vedle něj a podal jsem mu parte vytažené z náprsní kapsy.

„Za týden se koná pohřeb,“ dodal jsem jako maličkost.

Rychlým pohybem mi papír vytrhl z ruky a vykročil do temné chodby. Z kapsy vytáhl klíče a začal se dobývat do třetích dveří nalevo. Rozsvítil v místnosti a chystal se mi zabouchnout před nosem. Ale má bota mezi dveřmi a zárubněmi tomu zabránila. Zachary se ani nesnažil mě vyhnat a přešel ke stolu, kde odhodil veškeré papíry, které třímal v ruce.

Zavřel jsem za sebou dveře a sundal si klobouk. Kantor se v klidu opřel o kraj stolu a složil si ruce na prsou. Chvíli hleděl do parte. Už mu nenaskočil na tváři jako předtím.

„Co ode mě chceš?“ Z jeho hlasu zněl až nepříjemný klid. Jeho oči se do mě jen zarývaly.

„Abys přišel na pohřeb,“ navrhl jsem.

„Proč?“ ušklíbl se vousatý učitel.

„Vždyť jsme byli skoro jako rodina.“ Udělal jsem z rozčílení krok dopředu.

„Marty,“ začal rozhořčeně Zachary. „Oženil jsem se, mám syna. To je pro mě rodina.“

„Takže ty doby, kdy jsme všechno dělali spolu, pro tebe nic neznamenají?“

Tiše a pohrdavě se zasmál. Obešel stůl a začal si urovnávat poházené knihy a papíry, které si donesl.

„Marty,“ řekl s oddechem Zac a opřel se rukama o stůl. „Ty si nevzpomínáš, co jsem Donovi udělal? Že bych ho ještě považoval za rodinu?“ Na poslední slovo jasně gestikuloval dvěma prsty každé ruky uvozovky.

Zachary dal jasně najevo svou řečnickou otázku. Zhluboka jsem vydechl a zahleděl se na vteřinu do prázdna. Klobouk jsem si položil zpět na hlavu, dopnul si knoflíky u saka a přešel ke stolu.

„Přemýšlej o tom,“ řekl jsem mu.

Natáhl jsem ruku na pozdrav, ale Zac mi podání ruky neopětoval. Místo toho jsem se rozloučil letmým dotykem prstů krempy klobouku. Otočil jsem se a zamířil jsem ke dveřím z místnosti. Ještě jednou jsem se otočil na svého bývalého kolegu.

„Bude tam i Terri,“ dodal jsem stojíc v otevřených dveřích.

Stál se skloněnou hlavou a těžce oddechoval. Zavřel jsem a vyrazil k východu temnou halou školy.