Když jsem se narodila, rozbilo se zrcadlo.
Dětským křikem.
Do vínku mi vložili sedm let neštěstí.
To proto, abych všechny střepy vybrečela.
Plakej, dokud tě to nebolí.
Vztekej se na svět, že ti sebral vlněné punčošky.
Pak vzplanou tvé tváře v ryzí červeň, co ženám sluší.
Já však měla spoustu práce s kreslením čertíků na zeď
Maminčinou rtěnkou.
S cinkáním křišťálovými skleničkami s vírou ve vílí zpěv.
A strašením zloděje punčoch bezzubým úsměvem.
Odsoudila jsem se a ráda, pokud si dobře vzpomínám,
k tomu zůstat navždy bledá hvězda mezi růžemi.
Čas od času nějaký střep prorve tepnu, či zaleskne se v oku,
Žádný z nich už není dětsky čistý a nevinný.
Žádný z nich není bolesti zbavený.
Prachem života zhasne zrak, rozkrvácí pramen sil.
Dnes už je mnohem dýl, co dřív pár chvil.
Sbírám ty květy minulosti,
Za cinkání deště skládám v mozaiku,
Pro bosé nožky mladých tanečnic s rolničkami kolem kotníků
Obraz, který doufá, že jednou se narodí
Ten, co jej pokreslí čertíky.
Zatímco ostatní si budou zakládat na zrcadlech.
A rádi uvadnou.
Střepy by přece jenom mohly znamenat štěstí…
...Avec mes souvenirs
J'ai allumé le feu
Mes chagrins, mes plaisirs
Je n'ai plus besoin d'eux
Balayés mes amours
Avec leurs trémolos
Balayés pour toujours
Je repars à zéro....
