Z jeho slov a zároveň z místnosti jeho dětství se vyprazdňovala minulost, slovo po slově, věta po větě, příběh po příběhu. Ten tok bolesti nezastavilo nic. Sama pociťovala jak tato tajemná místnost pod palbou bolesti dochází vykoupení. Byla válka a nacismem prorostlé Německo začalo prohrávat. Bránilo své ideje urputněji a odporněji, čím více směřovalo ke konci. Z kopců se nad chatrčí ozývala střelba, každým dnem blíž a blíž. Občas bylo v noci slyšet kroky ve tmě, šelestění pod okny a pak křik. Otec s matkou leželi nehnutě se zatajeným dechem. I srdce jim tlouklo tak, že nahánělo strach. Brzy ráno se otec vypravoval do města na kole za prací. Pracoval ve zdejším pivovaru. Vracel se za noci a při jídle se dělil o informace co slyšel v hostinci. Často se stalo, že uprostřed příběhu usnul vyčerpáním. Jednoho večera otec nepřišel včas. Žena nervózně chodila po světnici a každou chvíli hleděla na hodiny zavěšené na stěně. Po delší době nevydržela a na kole vyjela ho hledat. Cestou k městu slyšela střelbu a křik. Když vjížděla poslední zatáčkou přes hustý les do města, nakládali Němci všechny muže na náklaďáky a odváželi pryč. Seskočila z kola a to s nárazem dopadlo na silnici. Jakýsi voják na ní pokřikoval, že ji zastřelí. Běžela pak k náklaďákům a volala otcovo jméno. Na korbách však viděla v té tmě jen německé uniformy, které skupinky zatčených uvnitř hlídaly a nikoho již dovnitř nepouštěly. S varovnou střelbou do vzduchu odjížděli náklaďáky jeden po druhém v konvoji za sebou. Starosta města stál nedaleko. Nyní za pomoci vojáků odolával náporu výkřiků. Byl Němec. Hans König. Tak se jmenoval. U místních nebyl oblíben. Rád ve společnosti esesáku mluvil o těch českých sviních, které náš vůdce nechal prozatím žít, aby pracovali otrocky pro věc říše. Čech byl pikolík, Němec jeho pán. Historii nezměníš povídal a hlasitě se smál. 

 

Nyní však stál a hleděl na bezradné tváře. Čím více ty tváře naléhaly, tím urputněji odpovídal a řval. Nastoupil s velitelem SS a uzavřel odjíždějící konvoj. Po celém konvoji zůstal jen smrad z výfuků a pláč žen. Místní četník za pomoci zbylých vojáků je donutil odebrat se domů a vyčkat do rána, kdy se vše vysvětlí. Maminka stejně jako ostatní uposlechla. U chalupy však čekalo auto a kolem statku se mihotala světla baterek. Němci systematicky čistili celé okolí a hledali partyzánské oddíly. Z auta vystoupil Karl Steinberger. Byl poddůstojníkem místní vojenské posádky a zdejší ho nazývali hrobník. Vlastníma rukama uškrtil několik lidí. Pokynul jí, aby s ním šla do světnice. U vchodu nechal hlídat stráže. Ze džbánu na stole si nalil vody a posadil se, ona ho následovala. Ve světnici nebyli sami. Karl Steinberger představil Martina Müllera a Konrada Bergera a pak... Petr se odmlčel a z okna se nešťastně otočil na ženu. Ta nedutala a poslouchala. Hleděl ji do očí a ... „pak ji krutě mučili a hromadně znásilnili". Žena se sesune na postel vedle Petrova otce a pláče. Petr opět pohlédne ven z okna a s nádechem pokračuje. Když vše skončilo a posádka odjela, našli polomrtvou matku zakrvácenou a zbitou jak leží na zemi a sípá. Odvezli ji na místní faru, omyli a zavolali doktora. Když po dvou dnech se probudila a otevřela oči viděla otce. Ten plakal a ona se bolestně usmála. Stále ji říkal promiň, nemohl jsem a líbal na rty. 

 

Po třech týdnech ženu odvezl na statek do domácí léčby. Doktor docházel zprvu dvakrát a po zlepšení jednou týdně na kontrolu. Všichni věděli, že nosí německé dítě. Nikdo však otevřeně nevyslovil to, co chtěla většina. Aby se toho chcípáka vzdala. Nemocnice, kde bylo možné zákrok provést, byla stále v německých rukách. Zdejší bylinkářka ji nabízela pomoc. Nasbírá ji bylinky, které ji pomohou zbavit se té zrůdy. Odmítala. Otec a matka byli silnými věřícími. Přes všechnu tíhu se rozhodla dítě donosit a pojmout za své. Prý to byla vůle boží. Když jsem se narodil, matka mi dala jméno Petr a otec mě políbil. Němcům již zvonila hrana a starosta se zbytkem posádky jednoho dne zmizeli. Jak se kdysi objevil ve své árijské velikosti, nyní jako krysa se skrýval. Za nějaký čas byl objeven a předán spojenci k výslechu. Oběsili ho na Pankráci. Začalo období revolučních gard, z lesů se vynořovali skupinky partyzánů a mnoho lidí se stalo soudci. Najednou všichni věděli, kdo je vinen a kdo ne. Začalo to, čemu se historicky říká - odplata. Na každou oprávněnou i neoprávněnou vraždu se našlo zdůvodnění. Lépe je držet se davu, než davu podlehnout. A tak se často věšelo bez soudu. Jednoho dne si někdo vzpomenul i na mě. Na dveře statku zabušil obrovský chlap s baretem na hlavě. Byl špinavý, na sobě měl potrhanou hnědou vestu a kalhoty. Přes rukáv měl natažen proužek s nápisem RG. Představil se jako kapitán Svátek. Řekl, že maminka musí jít s ním. Otec se bránil, tak ho vzali sebou. Došlo k výslechu, zatímco otec zdůvodňoval, matka mě utěšovala, když ho propustili, utěšoval pak on mě. Maminku si nechali. Otce násilím odvezli na statek a zavřeli ho. Maminku jsem nikdy neviděl.