|
| |
 |
|  |
1705 se vracel od 1204 s odřenými rty. Srážka s vlastními slovy ho zase bolela.
Styděl se. Věděl, že začne-li sněžit, sníh mu roztaje ještě nad dlaní. Pod plícemi mu vyrostl kostelní zvon. A bušil.
Slyšel hlasy. Ale neotáčel se, protože nevěřil, že by za ním někdo mohl jít.
„ Jakube ! Jakube..“ ozvalo se polohlasem.
1705 vzhlédl vzhůru.
Pouliční lampa se mu přísně podívala do očí.
„ Někde v tobě cestou zemřel snílek, Jakube..“
Zrudl jako vlčí mák. Pod nohama mu syčel sníh, který nenapadl.
Netušil odkud zná jeho křestní jméno. Začínal lampě věřit. Ústa ho ještě pálila z posledních slov. Když podruhé vzhlédl, všiml si, že má lampa kolem krku pověšený amplión. Mlčel.
„ Mlčení znamená ticho !“ vzpomněl si 1705 a zasmál se lampě do tváře. Bodla ho do očí.
1705 zvážněl.
„ Můžu snílka ještě probudit ?“ptal se a věřil v kladnou odpověď.
Amplión mlčel.
Na zastávce čekali staří lidé. A nesmáli se.
1705 se snažil nedívat jejich směrem. Tolik se bál času.
Potřetí vzhlédl.
I tady stála lampa s ampliónem kolem krku. 1705 se rozhlédl kolem sebe, ale žádná z okolních lamp přívěšek ticha nenosila.
V autobuse se 1705 rozhodl napsat o rozhovoru s lampou povídku. Tušil ale, že ještě nevyvrcholila a zvědavě čekal její závěr. Doufal, že ho na nádraží srazí auto nebo že aspoň přistoupí 4602. 1705 dlouho nikomu nevyprávěl o hvězdách.
4602 nepřistoupil.
Za okny se míhaly paneláky rozsvícené jak vánoční výlohy. Písnička z rádia vyrývala v uších brázdu. 1705 bolely ty tisíce příběhů, které neuměl prožít.
Auto mu dalo na přechodu přednost. Chvíli před ním stál, snažil se zhypnotizovat reflektory a kola zároveň, ale výsledkem byly jen nadávky řidiče. Nakonec 1705 odevzdaně přešel.
Poslední víru upnul k houpačkám, jenže dětské hřiště na noc uzamkly.
1705 si dokonce přestal zpívat.
Peřina studila a pohybovala se v protisměru těla. Nemohl usnout.Těšil se na sen o 1204- chystal se jí vyprávět vše, co nestihl během dne.
Nic se mu nezdálo.
Příběh zůstal bez pointy, 1705 sám.
Druhý den to bylo lepší.
|
|
|
