Navlhlý pohled
do panelákového šera
ráno
zanechá v tobě stopy
- na nohách máš závaží
jako by ses brodil po kolena
v rozměklé ornici.
Čalouník na zahradě
potahuje lebku
své bývalé ženy
její oči se ještě lesknou
jako před dvaceti lety
kdy se ji snažil sbalit
pod svitem neonové reklamy
kabaretu Darling
- a nemá ani odvahu
zatlačit ji víčka.
Dle jeho filozofie o rozpadu hmoty
rozpadá se mu svět
pod rukama
zbyly mu jen útržky vzpomínek
které jako nažky
pampelišek
poletují kolem zbytků jeho rozumu
a vřískají
jako chodské polnice.
Už si ani nevzpomíná
jak chutná čokoláda
a další libosti tohoto světa
neboť jako peruánský monarcha
zahodil již všechny zlaté číše
citu
vyhynul
v sobě samém
byť ne třeba vlastním přičiněním
nesen rétorikou šílenství
stereotypem blázna
(jak to před léty viděl v televizi)
ořezává své kognitivní procesy
už tak zastřené
plyny z nedaleké koksovny
- snad jen na chvíli
ano
přece na malou chvíli
roztáhla se mu opona vnímání
a stejně jako chcanky kreslí obrazce do sněhu
tak i světlo ryje mu představu
na sítnici
snad vzpomínku:
jak si sliní prsty v obchoďáku
aby mohl rozlepit
igelitový sáček
a přitom kouká na ženskou u vedlejšího regálu
- toť moje matka!
ta vždycky slinila
papírový kapesník
a utírala mu zbytky z tváře
- vždycky se o něj starala
jako o vlastního
chodili spolu na radnici
a s dlaněmi na očích hádali
kterým směrem je Poruba
a ta Praha.
Tehdy se ještě koukal
skrze mezery v zábradlí
a nikdy se mu nepodařilo
rozlepit sáček dřív
než mámě.
Opona spadla.
Uslzený pohled
na rozdělanou práci
ráno
ty stopy
a tělo
stačí už jen zamést
za sebou
a udělat tečku za minulostí
čistým průstřelem
studeného
bělostného
spánku.
