Pokaždé na podzim, když spatřím na poli hejno černých ptáků, slyším jeho chraplavý hlas:

„To nejsou vrány. Jsou to havrani."

Chladné podzimní ráno. Prolezla jsem neznámým oknem neznámého domu na neznámou zahradu. Mezi starými stromy bez listí budka s vyřízlým srdcem. Dosedla jsem obnažená na ojíněné chladné dřevo. Kolem hejno hladově splihlých slepic. Na klín mi skočil rezavý kocour. Hlasitě předl. Hřál mě, prokřehlou, nevěřící...

Černí ptáci s krákoráním dosedali a zase vzlétali z korun starých stromů.

Tohle žiju? To není sen? I tyhle vrány jsou skutečný?

„To nejsou vrány. Jsou to havrani.“

V okně neznámého domu se objevila zarostlá tvář neznámého muže. Z úst mu stoupal bílý obláček, když zvolal chraplavě do mlžného rána ta slova. Jako by četl moje myšlenky.

Oknem s oprýskaným rámem vrátila jsem se do domu. Mezi prázdnými lahvemi od piva, rumu a laciného vína, kolem rozestlané postele s pruhovanými obrovskými peřinami...k telefonu.

Muž přikládal do kamen a mluvil ke mně, aniž by se na mě podíval:

„Usnulas dřív, než sem stačil zatopit.“

Zvedla jsem sluchátko, vytáčela pomalu číslo taxislužby.

Jenže. Nevěděla jsem, kam mají pro mě přijet.