Jak prosté radosti oněch dní dětství,
Prosté ale naplněné jedinečnými blaženostmi.
Pavoukův duhový labyrint,
Jeho síť napnutých spletených lanek 
vánkem poháněná malá vzdouvající se plachta --
Pouhé její pozorování přinášelo neskonalé potěšení.
Bubnování dešťových kapek. Jemný šedomodrý závoj
Deště který ze světa dělá oceloryt,
Plný pozvolného pohasínání a nezřetelných vzdáleností.
Kde si moucha gratuluje,
Mne si ruce. Hnědý dvoukomorový mozek
Vlašského ořechu. Vůně vosku. Chuť
Cukru na jazyku: lahodný písek.
Člověk okamžitě chápe jak mohl Proust
Zbožňovat všechny ty detaily poštovní známky.
Kdo by odolal kouzlu pohledu zpátky?

***

Lot´s Wife

How simple the pleasures of those childhood days,
Simple but filled with exquisite satisfactions.
The iridescent labyrinth of the spider,
Its tethered tensor nest of polygons
Puffed by the breeze to a little bellying sail --
Merely observing this gave infinite pleasure.
The sound of rain. The gentle graphite veil
Of rain that makes of the world a steel engraving,
Full of soft fadings and faint distances.
The self-congratulations of a fly,
Rubbing its hands. The brown bicameral brain
Of a walnut. The smell of wax. The feel
Of sugar to the tongue: a delicious sand.
One understands immediately how Proust
Might cherish all such postage-stamp details.
Who can resist the charms of retrospection?