Mám vztek a tak píšu,

  ten smutek a beznaděj řve mi do uší,

  a nad celým světem duchem pláču

  snad víno v srdci žal mi přehluší.

 

  Žal nad vším co mi v světě smrdí

  pomluvy, nenávist, vraždy a války

  a z pánů tam nahoře co dolů prdí

  s bolestí utíkám v toulavé dálky.

 

  Kam skrýt se, a vlastně před kým?

  Co život skýtá tam dole nám?

  Cynismem hýřit, snad radostným,

  jak děvka svou duši prodávám.

 

  Nemíti citu a nemíti žalu

  to by se leckdy hodilo

  a tak se mácháme v života kalu

  když s životem pouto zradilo.

 

  Marnost nad marnost,

  všechno jest trápení ducha

  pískat si jak mi zobák narost

  v lásku však touha neutuchá.

 

  Ať nedospělí či dospělí,

  ať chudák jsi, neb boháč a pán

  všichni sejdem se v hlíněné posteli

  konečně jedno vše bude tam.