|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
Deník těhotného manžela XXIV Autor: Kajman (Občasný) - publikováno 4.12.2002 (00:03:58)
|
| |
JAK (NE)PROSPAT ŽIVOT
Se spaním to je těžká věc. Spaní je fajn, kdo protestuje, nechť zhyne v plamenech nepochopení. “Prospal celý život”, to zní nevřele. Celý život hodil do kanálu. Ale ono by to možná…, no… Problém je, že někdo a v tomto případě je to velmi konkrétní někdo, jmenovitě někdo – já, si nedokáže to lenošení, tu sladkou symbiózu peřiny a lidského těla, vychutnat naplno! Má přítelkyně, to je jiná výkonnostní skupina, není až tak neobvyklé, že vstává až s mým příchodem z roboty (tohle označení jsem použil, abych působil dojmem těžce vydělávajícího samce, zabezpečujícího, za cenu mozolů a vypocené krve, skývu pro svou (budoucí) rodinu), to je někdy kolem páté odpolední! Zatr! Tomu říkám spáč. Já jsem přespříliš neurotický. Poté, co se škubem probudím kolem šesté ve všední den či osmé o víkendu, vprostřed nějakého toho abnormálně mimoidního snu (dnes to bylo o tom, kterak má milá přemalovala obraz na stěně na modro, vzala to i s rámem a plochou asi tři metry čtvereční kolem, to se ozvývá mé choré podvědomí, děsící se každé malé změny, a straší mě), už nezaberu. Tedy zaberu, někdy hodinu po poledni, to je nádhera, najeden, nasycen, nakojen, napojen, zavrtat se a chrrr, chrrr. Potíž je, že hodinu po poledni se na dílně v práci spí špatně, šéf má řeči a ostatní nemají o nic větší pochopení, takže nic.
A než se naději, je deset večer a to je čas jít spát i “normálně” a já zase prošvihl celý den, který jsem mohl tak nádherně prospat, aniž bych hnul prstem. A jít spát “normálně”, z toho máte prd potěšení, beztak to je jen kvůli rannímu probuzení, které veškerou pomíjivou radost z hodin minulých pohřbí nechutí vstát. Žůžo je spát jaksi navíc, když se to nehodí, když by měl člověk vytvářet hodnoty, navštěvovat výstavy, kulturně a jinak se zdokonalovat a vůbec být čilý, činorodý, moderní, aktivní, nezahálející člověk.
A když se mi to, jednou za uherský (dvacet deka uheráku…) rok (nebo i míň) podaří, stojí to za starou bačkoru, žerou mě výčitky, jak jsem proválel den, když jsem mohl krok sun krok na výstavy, kulturně a jinak se…, bla, bla, bla, to už tady bylo. Těžký život humanoida :o)
|
|
|