whispermoonlite (Občasný)

stále jsem neprokoukl, jak to děláš. :) - tak málo slov, tak nenápadně uspořádaných do obrazů, z nichž některé bych mohl na první pohled ignorovat a o nic zdánlivě nepřijít (např. "Přirozené město // Kradeš // Mezi nádechy" - ale i v něm něco je, přirozené) - celé tak jakoby srozumitelné a intelektuálně průhledné, ALE už teď vím, že se to do mě vpájí, nemučivě mě to popisuje letlampou. (i to pukající srdce nakonec - asi tuším, že to není jen ozdoba). - ta slova říkají něco jiného, než na co vypadají.

a zároveň lze genezi básně "lehce" vystopovat - vždyť jde "jen" o to vybrat několik pravých slov, vybrat si z nesčetných možných vjemů taky ty pravé a potom je nechat hrát na tichou poštu za zády rozhodčího. - připomíná mi to starou, ale stále zdravou pravdu, že z vidění a pojmenování se rodí poezie. - prostě jen vykrojit ze světa a z jazyka to pravé. - tak, a teď si to může, kdo chce, vyzkoušet. - :))

whispermoonlite (Občasný)

ne, tohle se nedá číst intelektuálně, nebo se koukat na obrazy a pak mezi nimi hledat významy - to je špatná kolej hned od začátku. - tady se do slov bezprostředně vtěluje síla. - slova se stávají zduchovnělým tělem. - výrazná sensualita, která se transformovala v něco jemnějšího, duchovnějšího. - to se dá jen citem. - a každé slovo přesně položené, nekřiklavě přesné, takže energie se zbytečně nerozptyluje. (pravda, někdy mě to vede k pocitům strnulosti, omezenosti z takhle vyřezané struktury, ale ne v tomto případě).

Džajata (Občasný)

Mně se líbí ta poslední - ta je opravdu vřelá. Ta první pro mne studená, druhá se mi tříští ve složitosti slov jako to sklo ve výtahu. Ale zajímavé pro mne