|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Odkládání věcí na horší časy - má to smysl nemá? Toť otázka.
Odkládáme si takhle věci i v duši na horší časy? Třeba trošku zloby - na horší časy, kdyby mě pak chyběla. Nebo trošku smíchu, kdyby bylo moc smutno?
Lze to vůbec nebo ne?
Já myslím, že to lze. Ukládáme si to v sobě, tělo ale s těmito našimi úsporami dělá samo co uzná za vhodné, resp. uloží kam samo uváží, protože jak bychom tělu sdělili kam co chceme uložit? Neumíme to, neumíme komunikovat s vlastním tělem, nebo jen málo. A tak nedovede uložit smích do srdce, zlobu někam ke konečníku, smutek do paty. Místo toho ukládá zlobu do žaludku a smích do kůže ve tváři. Jen taková poznámka - nevím jak naše tělo usoudilo, že do kůže, a obzvláště na tváři, se nám toho vejde hodně. A protože tyto naše úspory jsou pro naše tělo něco navíc, tak udělá tam vybouleninu a hned vedle prohlubinu a tak vznikají kopce a údolí, pak oblasti téměř pouštní, s roztahujícími se suchými místy, poté zase zapálené sopky s vyvěrajícím hnusem, tj vrásky, lupy a ekzémy,
bedry a žaludeční vředy, zápaly žlučníku… no hold přebytek zásob taky není dobrý a jak vidět na tvářích a tělech starších generací, zásoby si děláme všichni - jen někteří menší a někteří větší.
Jistě vás napadlo, že když to jsou zásoby "na horší časy" proč je nikdy nepoužijeme. Tak na tuto otázku neznám odpověď. Taky bych ráda věděla jak v době, kdy jsem na dně, vytlačit smích z vrásek kolem očí. Zkoušela jsem to, a nic. Zůstala jen červená kůže. Někdy mám pocit, že někteří z nás na to kápli a vidět je o deset let mladší. Po podrobnějším zkoumání vždy ale zjistím, že se pouze svěřili do rukou plastických chirurgů, kteří jejich nashromážděné zásoby pocitů "na horší časy" brutálně a bez milosti vyrvali ven a zahodili. A ono takovýto drastický úklid stojí čas, peníze a bývá bolestivý. Průběžné uklízení a spotřebovávání by bylo lepší, ale my lidé evropští, co má každý z nás v sobě kousek žida, tohle neumíme a pouze spoříme a spoříme.
Kdybychom tak přestali být zbytečně spořiví a neukládali si naše pocity "na horší časy", tak bychom byli všichni s hladkými tvářemi a dobrým zdravím až do našeho konce. Otázkou pak zůstává, kdy bychom umírali a na co, ale jsme přece jenom lidi a ono se vždycky něco najde… třeba náklaďák :)
|
|
|
