Prostě jsem.

Možná jsem od tebe dostala víc

než dva

měsíce

blízkosti nadoraz

Už nelámu si vaz

každou myšlenkou

obtočenou

kolem jeho těla

- stromem

nad kořenama

duše nad úpatím hor

Samota je svázaná

nahá

a bezbranná

a uznat to je

pohledem

rozprostřeným

krutým večerem

vzpomínání

(Pr)osekávám se džunglí

po liánách

do korun

pokaždý když sáhnu

do svých strun

pokaždý to vydá tóny

černých tůní bez paměti

kde křičí

křičí moje děti

a má těla

vydávaná napospas

každý vlas

je křikem

křikem po klidu

bez studní hloubek

umírání

Brání

něco mi brání

něco mě strhává

z bot

do holých nohou

na křemení

změní

se svět

za tuhle tvoji daň?

Braň si svoji samotu

do úplnýho chrapotu ji

braň

Neumím dát víc