|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
I.
V klížení očí nenacházím strach
jen enormní množství anomálií v nařezaných květech
prostých symbolů i pokání
Klamající jako první zdání planoucí po lukách
Nechci už čekat na zkázu - nechci čekat, až ty oči
oslepnou bez procitnutí i bez metronomu
Zabíjejíc dlouhou chvíli modlitbami i pojídáním jahod
volám po spravedlnosti
jako zlý člověk od kosti, co vykoupení hledá
Je-li vykoupení, chci, aby mělo barvu růží
či aspoň trnů z nich
Nechci jej bílé jako sníh
ani utopené v uhelných pojmech nejasna
Jako všechna vykoupení dočasná
která s lehčími mravy postávala u cest
a falešně zpívala
II.
Bez nihilismu a bez konce promítám lži na vlastní zdi
a ptám se obou, zda-li znají cestu ven
či aspoň polohu hvězd uvnitř
Hvězdy beze strun a bez oleje - jsou tady vůbec?
Jsou-li hvězdy přítomny, nechť hodí kamenem
ten, kdož o nich pochyboval - a z žebříku slétl slepý
Chci se jej zeptat, je-li schopen sfouknout
šibenice ze špejlí a nitky - a nechci, aby měl mou tvář
Jen svatozář bych mu možná věnoval
Kdybych jich měl nazbyt, jednu mohl pozbýt a neměl strach z kolize
Neměl cestu krize a nehledal katarzi
Ale ty lži nejsou pravé - jsou totiž pravdivé
jak musím věřit, abych se mohl bez rozpaků ještě někdy podívat do oblak
a hledat v nich lodě a věčnost a anděly
Nehledám hrob, ale žebřík - žebřík bez konce
ale s pevně daným začátkem
který by byl nadosah
A bez obsahu by byly jeho důvody k bytí
Ani nevím z jakého by měl být dřeva
ani kolik lidí by měl být schopen unést
Jen vím, že jej nenajdu na mapách
ani v knihách
Zeptat se na cestu
či po citu bloudit?
Nechci se soudit o to, kolik stezek k němu vede
ale bez něj nesvede jedno z mých já pohlédnout si do očí
a možná ani zavázat si tkaničky...
III.
Nesmyslný prostor, osázený hřeby a smaragdy
bez zrcadel i základní zdvořilosti
Vprostřed koncilu do něj vpadla láhev a žádala vysvětlení
své prázdnoty a průhlednosti
Tedy se ani nemusela ptát a rovnou spát odejít
s třikrát promlčenou odpovědí a modlitbou na hrdle
V krbu tam plápolaly tóny dávno zapomenuté symfonie
spolu s vynechanou tísícovkou slov
která byla nahlas mlčená a nemyšlená
Jako poslední dar od chlebodárce, který se s chlebem minul
a chléb mu to neprominul
Zavátí smyslů totiž čekával, když čekával, až na něj přijde řada
A řada se zatím vlivem neřáda stala neřadou
Protlou jehlami a úsměvem i zpěvem němých dětí
Která za přítomnosti osvícení tančila ve tmě
bez rytmu a bez starosti
bez hudby, přec bez stálosti
A v teskně veselém ránu den co den ožívá
a prosivá barva jí není tolik vlastní
Co její možné konkurenci i konkubíně
která je na vině nestabilní mysli
všeho, co v neřadě prochází v kruzích
Možná neodborných, ale vždy vcelku mile zakulacených
Coby tvar světa i všeho vysokého v něm
coby jediný dokonalosti blízký nesmyslový vjem
který pátrá po vlastním původu a možná i důvodu
proč je vůbec někdy zmiňován
A proč je vnímán jako cíl, když stojí na počátku
když stojí před cestou samou v každém svém provedení
A bez pokání, bez pozvání je vždy jen smutným svědkem událostí
Je nade vší pochybnost, že neřada se sneřadí
k hlasitému bytí dětmi - či bití dětí
To podle toho, jak se její duše cítí
A v rámci zkvalitnění tužeb
možná z vlastních hrobů vezme kvítí
Aby ono pohrobstvo bylo účinně popřeno
čímž se vlastní skutečnost hrobu zcela rozejde se smrtí
A propadne ve prospěch života
jehož nahota bude jediná pravá světa hodnota
která, žehnaná, dočkala se Godota
a osamoceně sborově zazpívala
ódu sama na sebe - i na nebe
které nad jejím okem protéká
|
|
|