BÁSNÍK: Kam jdeme?

MŮZA: Ani jsem o tom nepřemýšlela..Je to až tak důležité?

BÁSNÍK: Kde je Oheň a Temnota?

MŮZA: Myslím, že jsou uvnitř nás.. sublimace,, Víš, o čem mluvím??

BÁSNÍK: Asi ano..... Ale, Neeo, kam vlastně jdeme?

MŮZA: Jsme spolu, co bys chtěl víc?

BÁSNÍK: Cítím Oheň i Temnotu – uvnitř Sebe i uvnitř Tebe ..ale proč tedy jdeme? Můžeme 

                 se přece na chvíli zastavit..

MŮZA: Ano, můžeme..

BÁSNÍK: Nevidím žádné město

                             Nevidím ani žádnou louku

                                         Nevidím ani žádné slunce

                                                      Nevidím ani úplněk

                                                                   Necítím pod nohama zemi –

                                                                                 Necítím vítr

                                                                                             Nerozeznávám barvy__

                                                                                                                   Kde to jsme? 

MŮZA: V poli otevřenosti – jeden v druhém skrz živou nicotu, která je všepronikající.

BÁSNÍK: A proč?

MŮZA: Vzpomínáš? Opustili jsme Labyrint

BÁSNÍK: Je to už dlouho?

MŮZA: Tady není čas důležitý

BÁSNÍK: Čas je přece vždy důležitý__

MŮZA: Co je to čas, Aaene, v této poušti??

BÁSNÍK: Cítím se tak prázdný.. Okusil jsem Oheň i Temnotu a vystoupil jsem z Labyrintu .. 

                 ale ..

MŮZA: Nemyslím, že jsme vystoupili jen z Labyrintu..

BÁSNÍK: Nejen ..... ?

MŮZA: Vystoupili jsme i ze svých těl..

BÁSNÍK: Ty jsi také měla tělo? Jsi přece můza..

MŮZA: Kdysi.. od té doby ale už uplynulo víc času, než si dovedeš představit – žila jsem

              v zemi Pyramid – kdysi..

BÁSNÍK: A proč tady vlastně jsme?

MŮZA: Vystoupili jsme přece z Labyrintu..

BÁSNÍK: Z Labyrintu?

MŮZA: Poslouchej své nitro..

BÁSNÍK: Cítím.. Cítím? Ano, začínám cítit. Světlo.. Světlo znamená dobro.. Bílá je dobro

                 a černá zlo. Tak to má být.. Ne.. Bílá není dobro..

MŮZA: Zavři všechny své oči a ponoř se dovnitř.

BÁSNÍK: Cítím řeku Času. Stále ve mně plyne, i když, jak říkáš, Čas neexistuje. Ta řeka není

                 jedna, je jich víc. Jedny jsou černější, jedny modré a jen jedna je uprostřed a je

                 průzračná a svým způsobem také krásná. Všechno je pohlceno Nestvořenou..

MŮZA: Nestvořená ale není jen Temnota..

BÁSNÍK: Kam ale jdeme??

MŮZA: Jdu za Tebou, nechci zůstat sama. Jen Ty víš, kam jdeš..

BÁSNÍK: Ke světlu na začátku světa..

MŮZA: Ano, šlo jich tam hodně, nejen .. básníků ..

BÁSNÍK: Cítím se čím dál víc........jak ten pocit pojmenovat? ........ Slabší.. Proč vlastně jdeme k tomu Světlu?

MŮZA: Ty tam chceš jít, já NE.

BÁSNÍK: Chci poznat i Světlo.. Poznal jsem Temnotu a Oheň. Chci poznat Světlo a Vodu.

MŮZA: Nechci jít dál, necítím se dobře..

BÁSNÍK: Tak si odpočineme?

MŮZA: Ale já k tomu Světlu nechci, nezlob se.. Nechci..

BÁSNÍK: Já musím.. vždyť je to už všechno jedno.. Nemám své tělo – opustil jsem jej, nemám ani svou duši – necítím ji. Mám jen zbytky své vůle .. a Tebe.

Můza zmizela a básník se probudil. Když se probudil, zrovna padal z okna překrásné mramorové věže. Celé bílé..

A zase usnul.

A zase se probudil. Společně s můzou v Labyrintu..protože přes relativitu času, prostoru, metafyzických, gnoseologických i etických východisek – a vlastně téměř (?) všeho – od sebe nelze oddělit dvě milující se duše-energie. Díky Temnotě a Ohni. Labyrint, Čas i Prostor se staly nepodstatnými. Aaen a Neea se probudili a vstoupili do hmotného světa mezi ostatní bytosti.

Duše Aaena a Neey přestaly vědomě obsahovat bílou barvu.