„Toč se, toč se dokola, ať se houpe hospoda..." Housle vrzaly, dudy pískaly, chasníci s děvčaty dupali a já do toho z plných plic troubil na trumpetu.   Zkrátka pravá nefalšovaná vesnická muzika.  Zábava byla v plném proudu, vždyť už se blížila půlnoc a všichni měli trochu popito, ten vína, ta medoviny...  I já, pochopitelně, poněvadž když troubíte od večera do rána, pořádně vám vyschne v hrdle. A tak jsem se tu a tam napil vína, piva  či medoviny.  A tak není divu, že se mi zdálo, že hospoda se už krásně houpe. Kdybych býval nebyl tolik pil, jistě bych si toho chlápka všiml lépe, ale pozdě bycha honit... Jeho příchodu si nikdo nepovšiml, najednou seděl u stolu vedle krbu, zahalen v dlouhý černý plášť a popíjel pivo.  Pomyslel jsme si: „Zas nějakej přespolňák. Přišel si poslechnout nejlepší kapelu z celé Říše, tedy vlastně z kraje" a víc jsem si ho bohužel nevšímal.  Jak už jsem řekl, zábava byla v plném proudu, lidé se veselili a my spustili skákavého dupáka*.  Ondráš chytl svoji Markytku a začal se s ní točit. Při třetí otočce, jak bývá zvykem, chtěl Markytku vyhodit do vzduchu, už už .... Prásk, dzum, dzink, Ondrášovi se zamotala hlava a sletěl přímo na onoho „přespolňáka". Vcelku obyčejná situace, tohle se občas stává, každý s tím počítá a nikdo si takových nehod moc nevšímá. Mě trochu zarazilo to „dzink". Že by ten cizinec měl šavli nebo meč? Ale troubil jsem dál. Náhle  vše ztichlo. Myslím, že jste ještě nikdy neslyšeli takové ledové strachuplné ticho. Ondráš klečel na zemi, v obličeji bílý jak stěna, ruku němě vystrčenou vpřed. Přímo před ním ležela hůl. VERBÍŘSKÁ hůl. Krve by se v nikom nedořezal. Stáli jsme tam strnule, podobni bílým sochám. Nikdo z nás tomu nechtěl věřit. Verbíř, verbíř, VERBÍŘ....


Proč jsem tolik pil, proč jsem si ho pořádně neprohlédl, mohl jsem utéct skrýt se. Třeba je to jen sen, nebo jen šálení, třeba je to mág přestrojený za verbíře, a hůl je určitě kouzelná... Bože vševládný, ať je to co je to, třeba i bojovník Chaosu, jen ať to není verbíř...
Chvíli nás s úšklebkem pozoroval, pak se pootočil a z brašny, jež visela přes židli vytáhl lejstro s pečetí. Nahlas začal předčítat: „ Z důvodu malého počtu odvedených mužů se nařizuje provést revize u všech mladých mužů mezi 18. a 26. rokem." Rozhlédl se po hospodě, aby viděl účinek svých slov. „Chtěl jsem začít až ráno, ale myslím, že všichni schopní mladíci jsou přítomni." Usedl za stůl, rozevřel druhý list a hlásil jméno za jménem. Pak jsem uslyšel i své jméno. „Neodveden z důvodu slabých plic. Ha hahaha. Právě takové trubače potřebujeme, co i se slabými plícemi troubí jak na lesy. Máš peníze na vyplacení? Tak odveden."
Víc jsem už nevnímal, v uších mi znělo stále jen jedno slovo, strašné slovo.... ODVEDEN..



*
Tanec oblíben nejen mezi mládeží, ale hlavně mezi stařečky, kteří se mohou i na stará kolena pobavit pohledem na nožky mladých dívek.