Na šibeničním vrchu děsně vyfukuje, poslední strom, co tu zbyl se prohýbá k prasknutí, ale davy lidí stojí nehnutě. Pozorují tu malou čarodějnici v cárech s ňadrem obnaženým a s vlasy nemytými. Hlava ji klesá k hrudi, ale všichni ví, co se ji v ní honí. Poslouchají kněze, jak popisuje její divoké rejdy se satanáši a obcování s nimi všude, kde se jen kolem podíváš. Co všechno si nechala narvat do rodidel, ta pekelnice neukojitelná a kolika mužům se dala bez zábran a ráda a sama se nabídla a sama si to před nimi dělala a kouřila penis satanáši a pila jeho sperma…je posedlá, nakažená,nevyléčitelná a proto musí zemřít. V davu je tolik mužů, kteří by to s ní chtěli dělat a představují si to a péra jim v kalhotách rejdí, až nevědí jak to ukrýt před zraky ostatních. I ženy si představují, jaké by to bylo a mimoděk roztahují nohy a vlhko jim stéká po stehnech pod suknicemi, hrdla se jim svírají touhou a nebýt trestu, který by mohl následovat, bože, dělaly by to všechny a se všemi a klidně i s tím knězem i s těmi satanáši, jen si to umět přiznat a nedělat vědu z toho, co přirozené musí být, když je tím příroda obdařila. Čarodějka stojí ve větru na louce kousek od kůlu, na který bude nabodnuta, kousek od kůlu krytého z části roštím, které pak zapálí. Takový trest za touhu a rozkoš, za lásku, za to pěkné, co jediné mohla mít. Slzy ji stékají po tváři na popraskané rty a zbitá prsa, zmučená katovými pomocníky, kteří se tím ukájely a sperma jim stékalo po nohách až na zem, jak moc toužili do ní vstoupit. O to víc ji týrali, protože i ten svůj chtíč sváděli na její čarodějnické umění. Zvedla hlavu a podívala se po lidech, po mužích, se kterými to dělala a kteří se třásli hrůzou celou dobu, co byla vyslýchána, aby je neprozradila. Rozhlíží se po krajině, kterou tak milovala. Oči se jí zastaví u kůlu….Komu jsem kdy ublížila? Kdyby tu nebyl ten podivný kněz a ta bolest, kterou mám přestát, sama bych zkusila pomaloučku usednout na kůl a ještě naposledy si to užít….Kat přistupuje a bere mě za obě paže, jeho pomocník za nohy a už mě nesou na hranici dřeva k tomu neopracovanému kůlu. Bože, mám se bránit? Nebráním se, jen si představuji ty věci, které jsem mohla prožít a ti okolo ne, zavírám oči a jsem jinde,jsem tam, kde mi bylo dobře a chci věřit, že tam i skončím. Modlím se – ano modlím, abych skončila v pekle, protože Bůh pro mě nachystal jen bolest z rukou svých služebníků. Strhli ze mě šaty a mám ji docela obnaženou, i prsa mi vyhoupla z šatů, jak vzrušující v tu chvíli nebýt té následující ….silou mi roztáhli stehna a posadili mě na kůl, to už se nedá vydržet, pak prudkým pohybem mě na něj narazili a jediné, co cítím je palčivá bolest a krev, co vystřikuje kolem a pak i plameny, které se do mě pustili v tom větru hrůzostrašně……omdlévám……odcházím s tolika muži na druhý břeh a nechávám ty ubožáky vdechovat pach spáleného masa…….Nevím, ale peklo ani nebe to nebude…….jsem někde mezi a budu tady,abych vás všechny pokoušela, k neřestem sváděla, i tebe ty černý ptáku, všechny bez rozdílu….podlehnete rozkoši a touze i lásce, jako já jsem podlehla napořád.