|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Vlastně už ani nevím, jaké je to psát. Poslední roky se mi zdá, že tato schopnost mizí s tím, jak jsem stále víc a víc pohlcen starostmi „běžného“ života. Nápady a myšlenky přicházejí neustále, avšak utíkají tak rychle, že nejsem ani schopen si je zapamatovat, natožpak utřídit a dát jim nějakou formu. Jakoby v mé blízkosti byl neustále nějaký rušič mozkových vln. Ach, jak bláznivě to zní. Občas se bojím, že je to způsobeno množstvím drog, jež jsem za všechna ta léta požil. Přesto mám dojem, že mé intelektuální schopnosti jsou na stejné úrovni jako kdysi. Pořád jsem schopen vyluštit křížovku...
Rád bych napsal báseň. Ne, promiňte! Rád bych napsal BÁSEŇ. Jenže o čem, o kom? Pro sebe? Pro dívku, rodiče, přátele? Pro kohokoliv? Čte ještě vůbec někdo poezii?
Připadám si trochu šílený. Obzvláště, když si v zrcadle po ránu prohlížím svou tvář. Prořídlé mastné vlasy, již zvrásnělé, mastné čelo. Oči zprvu míjím. Shlížím na ústa, pevně sevřená, aby z nich nevyšel ani povzdech či posměšek, načež si prohrábnu plnovous zakrývající nezdravou pleť, litujíc toho, že neroste i na rtech, z nichž tak často vycházejí slova, kterým se i sám divím. Uši stále odstávají. Poslední pohled je z očí do očí. Mají stále stejnou barvu a přesto jsou jiné, tak moc jiné. Ten člověk v zrcadle už se na mne nedívá s úsměvem a jiskrou v oku, už nevidím tu radost a nevinné rošťáctví jako dřív. Místo toho se dívají smutně, zraněně. Pak chvíli vyčítavě, chvíli opovržlivě, a pak...pak už se dívat nemohu. Jsem to ještě já nebo už někdo jiný? Neumřelo již mé Já? Snažím se to pochopit, ale odpověď nenacházím. Občas. Chtěl bych se někomu svěřit, aby mě ujistil, že si to jen namlouvám. Že jsou to jen neopodstatněné chmury, že jsem pořád ten samý „člověk“. Radši si to však nechám pro sebe. Krmím vlastní strach, na čele mi vyrážejí kapky potu. Stejně zpocenými dlaněmi drtím okraj umyvadla jako by to byl ohryzek oné příšery v zrcadle, již se snažím udolat. Sakra, nechce chcípnout, svině! Dostávám žízeň, jdu na pivo.
Deziluze, odcizení, rezignace. Hlavou mi běží samá podobná slova. Venku je šero, ze střídavě parného a deštivého léta přešlo počasí skokem v současně ponurý a deštivý podzim.
Někdy v pozdním večeru, možná až nad ránem, zjišťuji, že moje trapný kecy nikoho už nezajímají. Někdo se mi směje, to je lepší možnost, jiný mě nazývá bláznem, možná dostanu i přes hubu. Jupí! To mám za to, že otevírám brány vnímání tam, kde jiní raději přestali? Zapouštím kořeny v prastaré půdě instinktu, který mi dává sílu odolávat „rozumu“ v jednoznačných situacích. Na co stále čekám? Na sílu vůle tisíckrát zlomené. O co se opírám? O pevnost víry dávno zetlelé v prach, z nějž vzešla. A co mi pomůže? Moc lásky, co nebývá naplněna.
Zvracím do umyvadla na záchodcích a snažím se vyhnout pohledu do zrcadla. Není v něm má tvář... |
|
|
