Jiří Kučera - BÍLÍ BARONI aneb ZLATÁ KLEC

Příběh se odehrává převážně ve vojenské lékařské škole v Hradci Králové v době normalizace.

Autor plasticky rozehrává osud hlavního hrdiny Michala Kunce a jeho kolegů od nástupu do přijímače, až po zdárné ukončení šestiletého studia.

Hned v prvních stránkách se příběh promění v ohňostroj gagů, skečů i absurdních situací a čtenář si nemá šanci odpočinout až do konce.

Jiří Kučera ve své grotesce dokázal proměnit neosobní prostředí normalizační armády na manéž plnou klaunů a tím ho alespoň na chvíli polidštit.

Srovnání s mnohem staršími a slavnějšími Černými Barony M. Švandrlíka se čtenář samozřejmě neubrání. Název si o to vlastně koleduje.

Pokud bych oba texty měl porovnat, použil bych fotbalovou terminologii.

„Viděli jsme skvělé utkání.

Potkal se zkušený tým plný hvězd v čele s kapitánem Kefalinem a ambiciózní nováček.

Favoritem bylo mnohem zkušenější družstvo černých a to pro svou známou vytříbenou hru,

plnou brilantních přihrávek.   

Od počátku bylo ale střetnutí vyrovnané.

Bílí se ukázali jako nečekaně rovnocenný soupeř.

Na skvělou techniku černých, odpovídali tvrdou rychlou hrou s překvapivým zakončením.

Není proto divu, že jsme se dočkali i krásných gólů a konečná remíza je asi spravedlivá.

Černí potvrdili svou kvalitu a Bílí si vydobyli své místo na slunci.

Kdo zápas viděl určitě nelituje, že si koupil lístek.“

Jiří Kučera svůj příběh vypráví v první osobě a je v jazykových

prostředcích mnohem tvrdší, než jeho oblíbený předchůdce.

Oba texty ale dělí víc než padesát let.

Druhé (celorepublikové) vydání plánuje nakladatelství „XYZ“

na první čtvrtletí příštího roku.

Kniha vyjde ve zkrácené provzdušněné verzi (asi o třetinu)

s názvem BÍLÍ BARONI aneb Švandrlíku promiň.

V současnosti se plná verze (522 stran) dá sehnat na netu.

Pro zajímavost přidávám ukázku

(náhodný výběr - první polovina strany 263)

     Už měsíc před rigem jsem zase blil jak lidovej milicionář po

cvičení, což bylo sice dobrý na figuru ale jinak na nic jinýho.

     Ráno před zkouškou jsme s Igorem přemýšleli, jestli je lepší

sebevražda skokem z okna, nebo oběšením. Před tím jsem ovšem musel

Igora asi půl hodiny budit klackem na Mlhoše a litím studené vody do

ucha, protože aby dohnal resty, uvařil si večer turka z celého balíku kafe

a byl po něm tak vyexcitovaný, že se stejně nemohl učit.

Nakonec ve čtyři ráno usnul a teď vypadal jak dvakrát použitý prezervativ.

Pohyboval se jak zombie a co bylo nejhorší prohlásil, že dnes nebude snídat.

A to mě (pravda) překvapilo víc, než kdyby v USA rozorali meze.

     "Možná by ti udělal dobře hlt kafe" navrhnul jsem vesele Igorovi ve výtahu

cestou dolů. On po mých slovech zezelenal tak, že dva Lybijci co jeli s námi,

nouzově výtah zastavili s raději rycle vypadli, protože Igor vypadal že jim v

příští vteřině zapíchne kosu kštice.

     "až se mi udělá líp, tak ti nakopu prdel zepředu" slíbil Igor.

"Aspoň vidíš jak je mi blbě před každou zkouškou. Zvlášť když se ještě musím

koukat na tebe jak žereš. Jako bys byl půl roku zablokovanej v Leningradě