Věnováno Danovi k jeho dvacetinám.

Seděl v tramvaji a trpělivě snášel znechucené pohledy lidí, stejně jako jejich posměšné, opovrhující poznámky. Pozoroval paní, která nastoupila prostředními dveřmi a jen co se nadechla a spatřila ho, tak si dala přes nos kapesníček. Hloupá. Netušila, jak je sama blízko k takové situaci. Seděl tam shrbený, zabalený do vlastních špinavých hadrů, obklopený několika igelitkami z TESCA. Pokud sám mohl posoudit, zápach se z něj skutečně linul úctyhodný. Tramvaj zastavila na další stanici a paní z reproduktoru poslušně zahlásila Karlovo náměstí. Mladá paní s kočárkem, která už mávala na řidiče, si na poslední chvíli rozmyslela, do jakého vagonu nastoupí. Asi se bála o své dítě. Josef byl bezdomovec a pražskými tramvajemi jezdil každou zimu, od října do půlky března, a to už třetím rokem. Co si myslí ostatní lidé, to ho nezajímalo, stejně tak jako ignoroval jejich urážlivé chování. Ze začátku mu bylo trochu nepříjemné, že si na něj lidé ukazují a nadávají mu, postupem času si ale zvykl a také zjistil, že mít půlku tramvaje jen sám pro sebe je zajímavý vedlejší benefit.

Z různých úvah nad ostatními cestujícími i nad jeho vlastní situací ho vytrhl hlas revizora.

„Přepravní kontrola, vaše jízdenky, prosím.“ Důležitě znějící hlas patřil staršímu kontrolorovi, který si zřejmě řekl, že zkontroluje i toho bezdomovce. Někteří lidé se zvědavě otočili, těšili se, co bude následovat. Josef začal brblat a začal se přehrabovat v kapsách.

„Hned to bude, pane revizore,“ zahuhňal na kontrolora. A skutečně, k jistému revizorově překvapení, nakonec vytáhl umolousanou tramvajenku opravňující ho k jízdě v městské hromadné dopravě. Revizorovi se to pochopitelně nezdálo, a tak si průkazku pečlivě prohlédl a konstatoval, že Josef Žák je mladík, narozený v osmdesátém sedmém roce a dle fotografie docela pohledný kluk. Špinavý blonďák, trochu pohublý, alespoň pokud mohl podle fotografie soudit, rozhodně však nepřipomínal toho, kdo mu legitimaci podal. Revizor se předklonil, aby si prohlédl mužovu tvář. Bezdomovec sám, i když neochotně, nadzvedl kapuci a ukázal překvapenému revizorovi svou tvář. Ten viděl, že se opravdu jedná o Josefa Žáka, dle fotografie slušného a čistého mladíka. Vrtalo mu hlavou, co se vlastně stalo, že tak pohledný mladík takhle skončil.

„Prosím vás, pane, váš doklad je v pořádku,“ spustil revizor na Josefa, „odpusťte mi ale jednu otázku: Víte, nemohl jsem si nevšimnout, že na fotografii vypadáte jako čistý mladík, zatímco nyní, no...“ Revizor polkl a nevěděl, jak pokračovat. Zalitoval své zvědavosti a profesní morálky. Že toho člověka vůbec kontroloval. Lidé kolem se koukali jako na nějaké představení. Josef se na něj podíval:

„Co, že jsem teď bezdomovec? A co je vám po tom? Jízdenku mám, tak mi dejte svátek.“ Domluvil a schoulil se do svých svršků. Revizor věděl, že podobnou reakci může čekat, když ale přišla, z nepochopitelného důvodu ho strašně rozčílila. Lidé okolo se pomalu začínali usmívat, čekali, co se stane dál. Revizor jim nechtěl dělat divadélko, zároveň ale měl na toho bezdomovce pifku a chtěl si na něm vybít zlost.

„Pane,“ začal opět k bezdomovci, „jízdenku máte, to je pravda. Přepravní řád ale také praví, že je zakázán vstup do vozidel hromadné dopravy v silně znečištěném nebo zapáchajícím oděvu. A bohužel, váš oděv je jak znečištěný, tak zapáchající. Takže si, prosím, vystupte.“ Revizor, vědom si vlastní důležitosti, vypjal hruď při tom úředním výkonu. Josef věděl, že revizor má pravdu, a nechtěl se zbytečně hádat a vyvolávat rozepře. Sebral si tašky a vystoupil na Národní třídě. V čekárně uviděl kamaráda, a tak k němu hned přišel a pozdravil ho. Tonda měl Poesii a tu Josef nemohl odmítnout.

„Nazdar Toníku,“ zahalekal. „Jak se daří?“ Ostatní bezdomovci si na takové fráze nepotrpěli, Josef však měl určité nutkání vždy se zeptat. Nutno podotknout, že tím své kolegy – souputníky poněkud otravoval. Tonda zabrblal něco v tom smyslu, že se má dobře a jestli se Josef nechce napít s ním. Josef se usmál a sedl si k Tondovi, krabicové víno v ruce. Seděli tam tak nějaký čas, moc toho nenamluvili. Již před dávnou dobou zjistili, že si nemají co říct a nového se moc nedělo.

S příchodem tmy přišla potřeba spát a Tonda už začal nadávat na zimu, která tohoto roku byla skutečně tvrdá. Josef zavětřil příležitost.

„Hele Tondo, kamarád mi řekl o jednom domě, nikdo tam nebydlí a je to docela barabizna, ale je tam docela teplo, dost dříví na oheň, zkrátka dá se tam dobře přespat. Je to hned u nádraží, na Masaryčce.“ Josef se zasmál. Tonda chvíli přemýšlel, nechtělo se mu nikam chodit, měl svoje místo a co kdyby mu ho někdo vyfoukl? Na druhou stranu, už dlouho se pořádně nevyspal a to místo, podle toho, co Josef říkal, znělo lákavě.

„No, Pepo,“ začal váhavě, „tak tam zajdeme.“

Dva špinaví bezdomovci se zvedli a vyrazili k Masarykovu nádraží.

Josef Tondu dovedl ke staré, polorozpadlé barabizně na nádraží. Evidentně tam nikdo nebydlel a budova se už léta nepoužívala. Tonda souhlasně zachrochtal. Josef se jen tajemně usmál. Tonda, již poněkud opilý svou Poesií, kterou po cestě dopil, vešel na Josefův pokyn první. Zatímco se rozkoukával v temné budově, Josef venku vytáhl z jedné igelitky kladivo. Vešel za Tondou a bez jakýkoliv skrupulí ho tím kladivem umlátil. Pak z jedné igelitky vytáhl slušivý oblek a převlékl se. Za chvíli z nádražní haly vyšel pohledný, slušně oblečený mladík s batohem na ramenou.

***

Josef Žák byl studentem práv. Karlovu univerzitu navštěvoval čtvrtým rokem, byl bakalář a studoval na magistra. Jeho spolužáci by ho nejspíše ohodnotili jako na první pohled zamlklého, na druhý pohled jako příjemného společníka na mnohých večírcích. Neměl mezi spolužáky žádného nejlepšího kamaráda, tak nějak se ale bavil se všemi. Nedalo se říci, že by ho některý z kolegů neměl rád. Jeho profesoři by řekli, že je možná podivínský, někdy vystupuje jako lajdák, shodli by se ale na tom, že se jedná o vysoce inteligentního člověka, který, kdyby byl pilnější, tak by to daleko dotáhl. Jeho spolužáci i jeho učitelé by se shodli na jedné věci: totiž že nemají ani ponětí o Josefově životě mimo fakultu.

Josef Žák měl jen jednu zálibu. Převlékal se za bezdomovce, v přestrojení se vtíral mezi ně a systematicky je vraždil.

Nic na tom nebylo. Nikdo je neměl rád. Nikomu nechyběli. Do staré budovy, byť na nejrušnějším nádraží, nikdo nechodil. Občas si nějaký všímavý občan všiml, že na nějakém rohu chybí nějaký bezdomovec, který tam léta stál, ale přešel to s tím, že je tak lépe a alespoň tam netráví vzduch. Policie se ničím nezabývala, protože nikdo nic nenahlásil a mrtvé bezdomovce nikdo nenašel. Bezdomovci sami měli ponětí o nějakém nebezpečí, přece jen se mezi sebou znali a když nějaký najednou chyběl, zjistili to vzápětí. O tom, co se s chybějícími členy jejich vrstvy děje, však neměli ani tušení, a tak neměli, jak by se účinně bránili. Josefův plán byl dokonalý. V jeden moment přemýšlivý student, v dalším momentě bezcitný vrah potřebných.

Svou činnost nechápal jako nějakou úchylku nebo nějaký zločin. Naopak, domníval se, že tím společnosti prospívá. Každý mrtvý bezdomovec znamenal určitou úlevu sociálnímu systému, která, třebaže nepatrná, přece jen něco znamenala. Navíc tak prokazoval každodenní službu všem, kteří jezdili městskou hromadnou dopravou. Jeho záliba vznikla v době, kdy jako pilný student sociologie pracoval na seminární práci pojednávající o životě bezdomovců. Tehdy poprvé vzal rozedrané oblečení, které umazal, a vyrazil do tramvají. Smrad přišel sám. Sociologie ho přestala bavit, seminární práci nedokončil, ale koníček, kterým se jeho zprvu nepříjemná činnost stala, ho neopustil. A pak, kolik lidí má koníčka, který skutečně pomáhá celé společnosti? Josef na sebe byl pyšný.

***

Pěšky došel na stanici metra Hlavní nádraží a jel domů, na Kačerov. Doma uklidil svůj převlek a rekvizity a vytáhl malý notýsek v kožených deskách. Otočil na poslední popsanou stránku a pečlivě zanesl statistický údaj: 27. listopadu 2009, Tonda z Národní třídy. Zaklapl notýsek, uklidil ho do šuplíku a šel do kuchyně, protože ho matka volala k večeři. Než šel spát, tak otevřel Dějiny ústavního práva, jen tak, aby zahnal dlouhou chvíli. Knihu ovšem po dvaceti minutách odložil a otevřel notebook, aby se podíval, jak si zatím vede. V přehledném diagramu, do kterého průběžně zaznamenával své úspěchy, viděl, že zatím to tuto sezónu není nijak růžové a konstatoval, že bude muset přidat, pokud nechce spadnout do šedé zóny. Šedá zóna byl termín pro dlouhodobě podprůměrnou aktivitu, což mimo jiné znamenalo, že se nedaří společnost osvobodit tak rychle, jak si Josef v ideálním případě představoval. Když zhodnotil situaci, tak ještě zanesl svůj dnešní lov, aby statistika byla úplná. Když si šel lehnout, problesklo mu hlavou, že dnešek byl úspěšný den.

Na sobotu neměl nic v plánu, jen setkání s kamarádem. Josef ho zdráhavě považoval za svého nejlepšího kamaráda, ale ani ten neměl ani tušení o Josefově činnosti. Znal kamarádovy názory na bezdomovce i na společnost jako celek, ale nikdy by ho nenapadlo, jak dalece ve svých názorech a v jejich aplikaci Josef pokročil. Josef shledával stav věcí prospěšným a byl s ním spokojen, občas ho ale bodlo svědomí nad tím, že má před kamarádem tajemství. Už několikrát měl chuť Honzu zasvětit, ale vždy si to na poslední chvíli rozmyslel. Honza měl sice podobné názory, ale dle Josefova mínění byl příliš útlocitný co se jejich realizace týkalo. Když se setkali v Národní kavárně, tak Josef nad kávou a cigaretou opět zabrousil k ošemetnému tématu.

„Tak jsem jel tramvají a zas tam seděl jeden bezdomovec,“ začal pomalu. „Smradu tam, ty vole, bylo... No, měl půlku tramvaje sám pro sebe. Jel jsem jen pár stanic, ale měl jsem sto chutí vystoupit a počkat na další.“ Znechuceně si odfrkl a zhluboka si lokl kávy.

„To se ti nedivím, taky mě to zabíjí, sedět s nimi v jedné tramvaji,“ chytil se Honza. „Já bych to střílel, akorát to smrdí, somruje a vyžírá stát. Já jsem o tom už hodněkrát přemýšlel a skoro se až divím, že s tím nikdo zatím nic nedělá? Že je nikdo nestřílí? Nebo, když už jsme v demokratickém státě a mají právo na život, tak proč nemakají na stavbách, nebo tak něco? Jenže to máš jako s cikány, to je to samý. Ale ti alespoň tak nesmrdí. Normálně, já už mám občas sto chutí vzít pistoli a jít je střílet, protože tohle se fakt nedá. Já vím, že se říká, že za to nemůžou, a že se to může stát každému, ale já si myslím, že jaký si to uděláš, takový to máš. Jenže střílet je nemůžu, to je jasný, v našem státě mají tyhle bytosti větší práva než obyčejný člověk.“

S tím Josef nemohl než souhlasit a také byl rád, že se Honza tak překvapivě dobře staví k myšlence vybíjení bezdomovců.

„Hele, Honzo,“ zeptal se ho potichu, „co bys řekl na to, že bychom opravdu šli nějakého bezdomovce zabít?“

Honza se zatvářil trochu šokovaně, pak se ale zasmál.

„Já vím, zabijeme je všechny, pak nás zavřou, až zčernáme.“

Josef si znovu lokl už studené kávy a zapálil si balenou cigaretu. Používal výhradně tabák Golden Virginia, dle jeho názoru byl jedním z nejlepších. Labužnicky potáhl kouř.

„Ne, vážně,“ pokračoval. „Já jsem o tom taky přemýšlel, a kdybychom je zabíjeli potichu, někde, kde si toho nikdo hned nevšimne, tak nám na to nikdo nepřijde a budeme za vodou. Bezdomovec nikomu nechybí a i policie, když najde tělo, tak s vyšetřováním nebude nijak pospíchat. Mají důležitější věci na práci, chápeš? Když nebudeme blbí, tak na nás nikdo nemusí přijít.“

Honza se zatvářil zmateně. Josef se vypadal, jakoby opravdu myslel celou věc vážně a najednou si uvědomil, že by toho možná byl i schopen.

„Víš, Pepo, s tím já nechci nic mít,“ začal Honza couvat. „Víš, ono se o tom dá mluvit, to jo, ale dělat něco takového doopravdy, to je jiný kafe. Já jsem nikdy nikoho nezabil a ani to nechci zkoušet. Ty jo?“

Josef neodpovídal, jen se zamyšleně díval na hořící špičku své cigarety. Oba dva dané téma opustili a zbytek konverzace se nesl v běžném tónu. Rozešli se v dobrém, jako ostatně vždy, Honzovi jen trochu vrtala Josefova slova o tom zabíjení. Nakonec nad tím ale mávl rukou, protože Josef přece není žádný psychopat.

V následujícím týdnu slavil Josef tři další úspěchy. Jednoho odchytil opět na Národní třídě, dva sebral na Andělu. Zima byla v těch dnech už docela tuhá, a tak mu nečinilo žádné větší potíže přemluvit je k tomu, aby s ním šli na Masarykovo nádraží, ačkoliv s jedním byly trochu potíže, protože se začal bránit. Když ho Josef poprvé udeřil kladivem, tak se otočil a začal se na něj sápat, což Josefa poněkud zaskočilo. Většinou se nebránili, prostě jen hekli a spadli na zem. Tenhle však byl překvapivě čilý, a tak si Josef odnesl menší šrám na hlavě. To však nebyl hlavní problém. Hlavní problém spočíval v tom, že mu málem utekl. Josef ho samozřejmě chytil a nakonec se o něj postaral, ale celá ta příhoda ukazovala, že musí být víc opatrný, jinak se mu to snadno vymkne z rukou. Josef si dovedl dobře představit, co za peklo by vypuklo, kdyby mu ten bezdomovec utekl a spustil poplach. Samozřejmě se mohl utěšovat tím, že by to ten bezdomovec nenahlásil, a i kdyby, tak by ho nikdo nepoznal a nikdo by si nespojil onoho studenta s vraždícím bezdomovcem. Každopádně by to byl konec jeho zábavě, alespoň do doby, kdy by byl nucen vymyslet nový, složitější způsob, jak je zabíjet. Příště prostě bude muset být opatrnější. Řekl si, že do konce roku si dá pohov, beztak teď měl se školou více práce, protože se blížilo zkouškové období. Zkouškám nikdy moc nedal, vždy se mu dařilo bez zvláštní přípravy proplout tak, aby dosáhl na prospěchové stipendium, a to mu stačilo. A tak seděl doma a většinu času věnoval četbě knih, které nakoupil v antikvariátu.

***

Honza se proti své vůli zamýšlel nad Josefovým návrhem ohledně bezdomovců čím dál tím více. Těsně poté, co se sešli a mluvili o tom, si prožil asi týden nočních můr, kdy se mu zdálo o tom, jak bezdomovce vraždí, včetně všech detailů. Sny přestaly, myšlenka ale, jednou zasetá, zůstala. Vymýšlel mnoho plánů, jeden bláznivější než druhý, jen proto, aby je vzápětí zavrhl. Nakonec ho ale napadla spásná myšlenka. Každý bezdomovec se po troše přemlouvání rád nechá přemluvit k tomu, aby se někde najedl, přespal, případně i něco více. A když dostal Honza k Vánocům nějaké peníze, tak si pořídil pěkný lovecký nůž, kterým bez problému mohl kuchat i divoká prasata, natož pak bezdomovce. Nechtěl je zabíjet sériově. Chtěl to jen zkusit, vědět, jaký je to pocit, vzít někomu život. Josefovi o svých nápadech neřekl, protože ten by se jich chytil a chtěl by to rozvést nějakým šíleným, monstrózním způsobem. A to Honza nechtěl. Jen jednou, na zkoušku.

Našel ho v parčíku, okolo jedenácté hodiny večer. Spal na lavičce, zabalený v hromadě dek. Nikde nikdo nebyl, v tuto hodinu a v takovém počasí nikdo raději nevycházel. Doma řekl, že jde do hospody s kamarády. A tak se zezadu přiblížil k lavičce a zkusil, jaké to je, vzít někomu život.

Moc se mu to nepovedlo, pročež ze svého prvního pokusu dobrý pocit. Když do bezdomovce poprvé bodl, tak nůž uvízl ve všech těch dekách a bezdomovce samotného vlastně ani moc nezranil. Ten se hned probudil a začal řvát na celé kolo. Honza se vyděsil a začal bodat jako smyslů zbavený všude kolem sebe. Bezdomovec se nakonec svezl zpět na lavičku, zcela zjevně definitivně mrtvý, ale Honza pořád bodal do ležícího těla, dokud se docela nevyčerpal. Pak se teprve pořádně podíval na ležící tělo, na zkrvavený nůž, který dosud držel v ruce, a znechuceně ho odhodil. Pak se rozbrečel.

Nevěděl, jak dlouho tam seděl, nakonec ale pud sebezáchovy převážil nad jeho počátečním šokem a uvědomil si, že musí zmizet. Popadl nůž a běžel nazdařbůh pryč. Zastavil se u jedné pouliční lampy a s hrůzou si všiml, že má celé ruce až k loktům od krve, rukávy jeho bundy jí byly úplně prosáklé. Zhluboka se nadechl a snažil se racionálně vymyslet, co s tím. O pár ulic dál bylo náměstíčko, kde byla kašna, ta ale v zimě nefungovala. Možná by mohl jít potichu domů, rodiče už touhle dobou určitě spí, a v koupelně by se to mohl pokusit smýt. Ano, to by šlo. Ruce si utřel do trávy, aby je měl alespoň trochu čisté.

Když se druhý den probudil, celá včerejší noc mu připadala jako zlý sen. Vzpomínal si, jak došel domů a potichu se snažil smýt krev z rukou, z nože a z bundy. Z rukou a z nože to šlo, s bundou to bylo horší. Nakonec vypral jen to nejhorší a bundu schoval do úložného prostoru pod postelí s tím, že to dokončí druhý den. Pak si šel lehnout a dopřál si několik hodin bezesného spánku. Teď před ním stál obtížný úkol, totiž vyprat bundu. Rodiče byli v práci, byl doma sám, a tak měl dostatek času na to, aby se o to nějak postaral. Když bundu vyndal na denní světlo, konstatoval, že to není tak hrozné, jak to vypadá, a že si s tím snad poradí. Bundu strčil do pračky a doufal, že se vypere.

Zatímco se bunda prala, zapnul počítač a koukl na internet, jestli už někdo objevil tělo. A skutečně, hned na úvodní straně portálu seznam.cz objevil zprávu o extrémně brutální vraždě staršího muže bez domova. Když zprávu otevřel, s ulehčením zjistil, že se zatím neví, kdo čin spáchal a že policie tápe a žádá o pomoc náhodné svědky. Zavřel prohlížeč a pustil si televizi. Potřeboval si odpočinout.

***

Zatímco Honza prožíval své noční dobrodružství, Josef seděl doma u nějaké televizní soutěže, jejíž jméno nepochytil a kterou vůbec nechápal. Zjevně se jednalo o to, který ze soutěžících splní co možná nejšílenější úkol a diváci rozhodnou, kdo je vítězem a vyhraje týdenní pobyt na Islandu pro dva. Josef měl televizi puštěnou jen jako kulisu, jeho hlavní náplní večera bylo přemýšlení. Jeho záliba, ač si to odmítal přiznat, mu přece jen chyběla. Zároveň ale věděl, že by měl ještě chvíli počkat potom, co to minule tak zpackal. Sáhl po ovladači, vypnul televizi a šel si lehnout.

Druhý den ráno zapnul počítač a když zběžně prolétl přehled hlavních zpráv na internetu, zůstal s ústy dokořán. Titulek první zprávy byl více než výmluvný: Brutální vražda bezdomovce na Pražské periferii! Znepokojeně otevřel zprávu a četl dál.

­

V noci z 28. na 29. prosince byl zavražděn zatím neznámý muž. Tělo nalezla náhodná chodkyně na lavičce v pankráckém Centrálním parku. Dle předběžných informací se jedná o muže bez domova. Policie zatím pátrá po pachateli i po motivu trestného činu, nepotvrzené spekulace však ukazují, že za extrémně brutální vraždou může stát některý ze zaměstnanců kavárny Na půl cesty, která je známá tím, že zde pracují lidé, kteří se vrací do společnosti z pobytu ve vězení nebo z psychiatrické léčebny...

Josef přestal číst a celý rozčílený vstal od počítače a začal přecházet po pokoji. Říkal si, že to nemůže být náhoda, že toho bezdomovce nezabil jen tak nějaký šílenec. Je možné, že se objevil někdo jako on? Nebo je to opravdu jen náhoda? Napadlo ho jediné: Musí se vrátit zpět do terénu a uvidí, jestli jeho činy mají nějakou odezvu. Zatím si sedl k počítači a napsal Honzovi krátký email na jeho adresu <lancelotthefool@email.cz>: Nazdar Honzo, četl jsi o tom bezdomovci? To vypadá jako by někoho napadlo to, co nás, co myslíš?

-J-

Přiložil odkaz na server, kde si novinu přečetl a email odeslal. Když odpověď po několika minutách pořád nedorazila, tak si řekl, že Honza asi ještě spí, a nebo není u počítače, a schránku zavřel. Oblékl se a šel se projít do města.

***

Když se Honza odhodlal znovu si sednout k počítači a zkontroloval email, zjistil, že mu nikdo nenapsal, až na Josefa. Když si jeho zprávu přečetl, pořádně se vylekal. Josef tedy už o té vraždě ví a hned mu to připomnělo jeho vlastní nápady. Kdyby tak Josef věděl, jak to bylo, a že to byl Honza, kdo toho bezdomovce zabil. Po chvíli přemýšlení sesmolil krátkou odpověď:

Jojo, už jsem o tom taky četl. Já ti nevím, mě to docela vylekalo, to víš, stalo se to jenom kousek ode mě... -H-

Odeslal odpověď, lehl si do postele na záda a přemýšlel.

***

Po zcela proflákaném dopoledni Josef znovu kontroloval emaily a přečetl si Honzovu odpověď. Nijak na ni už nereagoval, zato si řekl, že je na čase, aby šel zase do akce. Neměl náladu na nic zdlouhavého, a tak vyrazil k Hlavnímu nádraží, před kterým bylo bezdomovců vždycky víc než dost.

Sedl si na prázdnou lavičku a rozhlížel se po okolí. Život bezdomovce nemusel být vždy hrozný. Za dvacet minut, co tam tak seděl, se mu podařilo vysomrovat dvě cigarety a pár drobných. S chutí si hned jednu zapálil; konstatoval, že dunhillky jsou vynikající. Dokouřil a zvedl se, protože zaměřil cíl. O dvacet metrů dále seděl na lavičce osamocený bezdomovec, kterému zjevně byla zima a vypadal, že nemá moc kam jít. Přisedl si k němu a nabídl mu cigaretu. Podobná gesta vždy fungovala, získal si tak pozornost a jakési váhavé přátelství oběti, která se pak snáze nechala přemluvit k přesunu na Masarykovo nádraží. I tentokrát cigareta zafungovala skvěle.

„Díky, kámo,“ začal bezdomovec. „Já jsem Pepa.“ Natáhl ruku na znamení, že Josefa bere.

„Není zač,“ odtáhl se Josef. „Já jsem Jarda,“ zalhal mistrně a zavedl řeč na počasí. „Dneska je docela zima, co?“ Pepa zamručel, že opravdu zima je a že je to na umření. Josef se zaradoval.

„Víš ty co?“ pokračoval v plánu, „kousek odtud, na Masaryčce, je dobrý místo na přespání. Opuštěný barák, nikdo tam nechodí a je tam dříví na oheň. Co ty na to? Zrovna tam jdu.“ Bezdomovec Pepa se chvíli zamyslel, a pak, přesně jak Josef očekával, souhlasil, že se tam taky vydá.

„No, tak mlžeme vyrazit rovnou, co? Abychom si to prohlédli,“ navrhl Josef. A protože Pepa neměl stejně nic na práci, tak vyrazili. U tramvajové zastávky navíc našli zpola plnou krabičku cigaret, což ještě více přispělo k celkové pohodě.

Josef málokdy vraždil za bílého dne, kdy navíc bylo na nádraží hodně lidí, ale tentokrát měl pocit, že se nemůže nic pokazit, pokud bude opatrný. Vlezli na nádraží dírou v plotě, aby nešli přímo přes přeplněnou halu, a Josef ukázal prstem na jeden polorozpadlý barák.

„Tam to je.“

„Skvělý, vypadá to dobře,“ zaradoval se Pepa a přidal do kroku. U dveří se zastavil a nakoukl dovnitř. Třebaže byl den, uvnitř bylo šero, a tak neviděl, jak to tam vypadá. Josef mu pokynul:

„Až po tobě,“ ukázal na vchod a sáhl do kapsy. Pepa vešel a kladivo, které mu dopadlo na hlavu ani nepocítil.

Josef odcházel spokojen.

Po Vánocích se Josefovi naskytla možnost jet na týden se strýčkem na Slovensko do Košic. Této možnosti rád využil, a to ze dvou důvodů: Za prvé, v cizině je vždy jiné podnebí a taková zkušenost se vždycky hodí; navíc šance, že by ho tam někdo odhalil, je minimální. A za druhé, v Košicích se spousta skvělých sídlišť, kde se to bezdomovci a cikány jen hemží. Jistě, bude mít nevýhodu v tom, že nezná slovenštinu, na druhou stranu tento nedostatek vždy mohl obrátit ve výhodu. A samozřejmě tam nebude mít výhodu osamělého domu. Zkrátka, jednalo se o zajímavou výzvu, kterou Josef nemohl odmítnout.

Do Košic jeli vlakem, což bylo poněkud nudné a jednotvárné. Josef čas využil především k četbě a k přemýšlení o tom, co by mohl vyzkoušet. Vzpomněl si také na Honzu a zalitoval, že ho nemůže zasvětit do svých zálib, rád by s někým své zkušenosti ze zahraničí sdílel. Pak ale lítost hodil za hlavu, nakonec nebyl to jeho problém, že byl Honza tak útlocitný. Při vzpomínce na něj ho ale napadla jiná věc: Co kdyby založil nějaký klub či spolek, který by si vytyčil za cíl právě vyhlazení bezdomovců? Úplně si dovedl představit, co všechno by se ve větší skupině dalo podniknout. Možná by se pak mohli zaměřit i na cikány, i když to by bylo obtížnější, protože ti jsou protěžovanou vrstvou a je na ně zaměřeno mnoho pohledů. Ale s těmi bezdomovci by to bylo skvělé. Josef si samozřejmě uvědomoval rizika takového podniku, skupina se mnohem snáz odhalí, navíc, jakým způsobem by verboval kumpány na takovou činnost? Inzerát si podat nemůže, to je jasné. Zasmál se při té představě: Mladý podnikavý muž hledá nové přátele, se kterými by zabíjel bezdomovce. Zn.: Kladiva si přineste vlastní!

Ne, to by nešlo. Po internetu se takoví lidé také těžko hledají, každé fórum je sledované, bylo by to příliš nebezpečné. Možná by někoho mohl najít normálně po hospodách, k tématu by se dostali nevinnou konverzací a včas by tak dokázal vycítit případné nebezpečí. S podobnými úvahami nakonec Josef usnul.

Vzbudil ho až strýc, když už vjížděli na nádraží v Košicích. Josef si vzal zavazadla a když vystoupil, tak se zhluboka nadechl a větřil nová dobrodružství. Jeho strýc měl v plánu nějakou práci související s jeho podnikáním, a tak měl Josef všechen čas pro sebe, i pokoj na hotelu měl sám pro sebe. Nemusel se tedy bát, že by ho strýc po jeho nočních vycházkách z něčeho podezříval.

Hned co se ubytoval, tak vyrazil na průzkumnou vycházku. Jejich hotel byl na okraji centra, takže v relativně slušném prostředí, ale zároveň na dosah sídlišť, která slibovala tolik příhodné útočiště. Josef došel na jakési náměstí s kašnou a uviděl hned dva bezdomovce, kteří seděli na rozbité lavičce při starém domu. Po své další cestě jich potkal ještě několik, a tak musel prohlásit, že má z čeho vybírat. Vrátil se do hotelu a vzal si věci nezbytné pro svůj převlek. Ve nějakém starém a opuštěném průchodě se pak převlékl; zároveň zaznamenal, že je ten průchod jako stvořený pro experiment. Uložil si jeho pozici do paměti a vyrazil na lov.

Vhodného bezdomovce našel vzápětí. Osamělý dědek sedící na lavičce, na nepříliš rušné ulici. Zeptal se, jestli si může přisednout.

„Nechť sa páčí,“ řekl bezdomovec, „pán asi nenie zo Slovenska, hej?“ Josef se usmál. Stařík ho rychle prokoukl.

„No, nejsem, jsem z Prahy, ale kamarád mi říkal, že se tu dobře žije...“ lhal hladce Josef. „A tak jsem našetřil a jsem tady. Já jsem Josef,“ dodal přátelsky a nabídl staříkovi ruku.

„No, to se pozrieme, slovenští bezdomovci sa majú lapšie, ako tej českej?“ zasmál se děda a potřásl si s Josefem rukou. „No, keď sa tak vraví, tak to asi musí být naozaj pravda. Já som nějaký Jirka.“

A slovo dalo slovo a z Jirky a Josefa se stali přátelé. Josef se vyptával na život na Slovensku a Jirka na oplátku zvídal, jaké to je v Praze.

„Já som so tam naozaj chtěl tolkokrať vydat, ale penězov nebylo, to vieš,“ postěžoval si. „Takisto kamarád tam byl a vravil, že to tam nenie naozaj špatné, len kdyby tam bolo viec miest na spánok,“ pokračoval žoviálně. Josef řekl, že ten problém také měl, a když už načali to téma, tak se zeptal, kde přespává Jirka?

„Tož já mám také ozajstné miestečko,“ sdílně se podělil Jirka, „teplúčko tam je aj v zime, aj keby bola tuhá zima, tak ide zapálit drevo, ktorého tam je skorem celá kupa. Len keby tam nebylo toľko mravenčikov... Ale čo sa dá robiť,“ zakončil vesele. „Šak sa móžeš pozrit a přespat u mňa, ogare, prespávajú tam naozaj sám,“ zval Josefa k sobě. Ten se štěstím zatetelil, lepší už to být nemohlo. Nadšeně tedy souhlasil.

„To by se mi zrovna hodilo, neznám to tu ještě,“ odpověděl radostně. „Kudy se tam jde, jak je to daleko?“ Stařík se zvedl a už ho někam vedl.

Cesta jim netrvala dlouho, třebaže se zastavili u koše před nějakou restaurací, kde Jirka našel zbytek hamburgeru. Kamarádsky se chtěl rozdělit, ale Josef s díky odmítl, že nemá hlad. Došli k polorozpadlé pastoušce uprostřed jakéhosi rumiště, které evidentně v minulosti sloužilo jako skládka. Bylo vidět, že sem živé duše nepáchne. Jirka pyšně ukázal na svůj domov. Dřevěná kůlnička byla lemovaná odpadky a před napůl utrženými vrátky se majestátně vyjímal nákupní vozík z Lidlu, plný nějakých novin a časopisů. Jirka asi sbíral papír. Josef si všímal každého detailu, ze kterého by mohl odvodit, s kým se asi Jirka stýká.

„Tož pojď dál,“ uváděl ho Jirka dovnitř, „máme to tu malé, ale naozaj útulňoučké, hej? Trápí mňa, že nemám nič, čím bych ťa pohostil. Zrovna včera jsem tu mal takistého psíčka, vravim ti, ten bol dobúčký, že sa mi sliny sbíhajů, len na něj vzpomenu.“ Josef vešel dovnitř a stoupl si k staré, moly prožrané pohovce ve vzdálenějším rohu místnosti.

„Proč sa schováváš do tieňa?“ zeptal se ho vesele Jirka a začal něco kutit v hromadě hadrů, kterou měl vedle dveří, a která, jak Josef usoudil, sloužila jako lože. Otřásl se odporem a když k němu byl Jirka zády, vytáhl kladivo a pomalu se k němu přiblížil. Zrovna, když se chtěl narovnat, ho Josef praštil do hlavy. Stařík se, navzdory očekávání, hned nesložil, naopak se rychle otočil a začal hlasitě křičet:

„Čo to robíš, ty kokso? Mělo ma hned napadnút, že je s tebú něčo špatné. Krútíš sa ako pijavica, když pozeráš kúsok jiedla, táráš hlúposti, neměl som ti naozaj verit!“ Josef nicméně další příval slov umlčel a ze staříka nakonec zbyla jen krvavá kaše. Josef se usmál a odložil kladivo. Pak ho bodl osten studu. Ten stařík k němu byl tak milý a on se mu takhle odvděčil. Po chvíli si ale takové myšlenky zakázal, sedl si na rozvrzanou pohovku a chvíli odpočíval u cigarety. Po pár minutách už ze starého smetiště odcházel slušně upravený mladík v obleku.

***

Poté, co se rozloučil s Josefem, který jel na Slovensko, se Honza šel projít do parku, poprvé od doby, kde zabil toho bezdomovce. Na místě činu již pochopitelně nic nebylo, Honza ale přesto cítil podivné mrazení v zádech. Napadlo ho, jestli se mu to nakonec nelíbilo? Ten moment, kdy bezdomovec definitivně utichl a přestal s sebou škubat ve smrtelných křečích, ten moment, když konečně zemřel. Nebylo to svým způsobem pěkné? Mít moc nad životem a smrtí jiného? Honza si podobné myšlenky okamžitě zakázal, ale ta myšlenka tam byla, vzadu, hlodala ho a čekala na svou chvíli.

Bylo to druhý den odpoledne, co se definitivně rozhodl, že to zkusí znova. Možná s tím měl co dělat fakt, že Honza uměl perfektně německy a zajímal se i o německou historii první poloviny dvacátého století, což ho svým způsobem poznamenalo, možná za to mohl i fakt, že se vždy zajímal o sociální darwinismus. A hlavně, když si v hlavě srovnal všechny myšlenky, tak definitivně došel k tomu, že se mu to poprvé líbilo. Těšil se na večer.

Celé odpoledne vyplnil převážně hraním na počítači, na nic jiného se nemohl pořádně soustředit. Skoro začínal mít pocit, že se pro něj vraždění stává drogou. Byl ale pevně rozhodnut, že to nedopustí, nenechá to zajít tak daleko. Při nejmenším náznaku nebezpečí odhalení toho nechá. Chvíli po osmé hodině vyrazil do hospody, aby se povzbudil pivem nebo dvěmi, a také aby vyplnil čas zbývající do jedenácti, kdy už nehrozí, že by ho zahlédl náhodný noční chodec. Nad pivem se mu hlavou honily různé myšlenky. Přemýšlel, jak zlepšit svou techniku. Bylo mu jasné, že jen tak, aby někam přišel a zabil, to nepůjde, alespoň z hlediska delšího času. Aby bezdomovce střílel z dálky, to byl nesmysl. Pak ho ale napadlo, co kdyby si vzal nějaký převlek? Převlek, to by šlo. I kdyby ho někdo viděl, nepoznal by, že je to právě Honza. Usmál se a podíval se na hodinky. Bylo před jedenáctou, a tak se zvedl, zaplatil a šel k samoobsluze, kde vždy nějaký bezdomovec byl.

Byl tam jeden, a ten se hrabal v koši, aby si našel pozdní večeři. Honza se zasmál; jednodušší to už být nemohlo. Potichu přišel až těsně za bezdomovce a zeptal se:

„Pane, nemáte cigaretku?“ Bezdomovec se pomalu otočil, jako by nejdříve nevěděl, patří-li otázka skutečně jemu. Zrovna se chystal, že něco odpoví, když uviděl ďábelský výraz v Honzově tváři a pak už jen záblesk a tmu.

Honza byl spokojený. Podařilo se mu bezdomovce čistě podříznout, stejně jako prase na jatkách. Dokonce hbitě uhnul, aby ho nezasáhl proud krve, takže byl úplně čistý. Nůž otřel do bezdomovcova kabátu, rozhlédl se kolem sebe, a když zjistil, že ho nikdo nepozoroval, tak se sebral a šel domů. Začalo sněžit.

Když se druhý den, přesně jak očekával, objevila na internetu zpráva o dalším mrtvém bezdomovci, tak vesele konstatoval, že sníh přišel akorát vhod, přeci jen, stopy ve sněhu by nebyly to pravé.

Honza se stal závislým a jak pozoroval, celé to bylo až pozoruhodně jednoduché.

***

Josef se ze svého notebooku připojil k hotelové wi-fi síti a zkontroloval emaily. Když zjistil, že mu nikdo nic zajímavého nenapsal, tak se ještě koukl na zpravodajství a skoro rozčíleně zaznamenal, že se za jeho nepřítomnosti stala další vražda bezdomovce, tentokrát u jedné samoobsluhy, u které Honza bydlel. Když Josef zapátral v paměti, uvědomil si, že to tam zná, několikrát tam s Honzou nakupovali něco k pití. Honza o tom už určitě ví. Přečetl si celou zprávu ještě jednou a pak zaklel. Po své poslední akci v Praze viděl, že na ni nikdo žádnou vraždou nereagoval, a tedy asi nebyly nijak propojené. To znamenalo na jedné straně úlevu, na druhé straně to byl docela šok, protože to znamenalo, že se v Praze pohybuje někdo další podobného ražení. Nejhloupější ovšem bylo, že ten druhý vrah si zřejmě vůbec nelámal hlavu s nějakými převleky a nějakou šarádou, naopak se zdálo, že jednodušeji to už udělat nemohl: podle všeho prostě přišel a bezdomovce podřízl. Josefa to štvalo, protože měl najednou pocit, že své převleky a lsti používá zbytečně, a pokud mohl věřit článku na internetu, tak to tomu vrahovi procházelo zcela beztrestně, protože policie je bezradná. Konejšil se ale tím, že on má své konání pojištěné a na toho druhého, pokud bude pokračovat tímhle stylem, určitě dojde. Pak ho dokonce napadlo, že by mohl zkusit najít toho člověka sám, aby se s ním dal do party. Řekl si, že nad tím ještě zauvažuje.

Po zbytek pobytu v Košicích zabil ještě další dva bezdomovce, a protože se tak celkově týden vydařil, měl při zpáteční cestě vlakem skvělý pocit z pěkné dovolené. Někde u Bratislavy usnul a probudil se až před Kolínem. Protože to do Prahy byla už jen slabá hodinka cesty, tak vytáhl nějaký slovenský časopis o historii, který si vzal v recepci jejich hotelu, a četl si.

Když dorazil domů, bylo krátce po poledni, a tak si řekl, že by se mohl sejít s Honzou, aby s ním probral ty vraždy, co se udály. Zvedl telefon a zavolal mu.

„No?“ ozval se Honzův hlas.

„Tady Pepa, neruším?“

„No, povídej.“ Honza se nezdál být právě nadšený.

„No, už jsem zpátky doma, tak jsem myslel, že bychom se mohli sejít a pokecat, co ty na to? Četl jsem na internetu o další vraždě nějakého bezdomovce, tak jsem se chtěl zeptat, co si o tom myslíš? Máš večer čas?“ Honza chvíli váhal s odpovědí.

„No, hele, já nevím,“ vysoukal ze sebe, „nějak se mi to dneska nehodí. Ale třeba zítra, co ty na to?“ Josef trochu zalitoval, přece jen svého nejlepšího kamaráda týden neviděl, ale nakonec souhlasil.

„OK, zítra večer? Tak v šest?“

„Dobře. Kde?“ zeptal se Honza.

„Zatím nevím, ještě ti napíšu. Zatím se měj,“ rozloučil se Josef a když se Honza také rozloučil, telefon položil. Sedl si na postel a chvíli přemýšlel. Nakonec se rozhodl, že nebude večer sedět doma, nakonec, ve vlaku se vyspal dost, a půjde raději ven, do akce.

***

V uplynulých třech dnech Honza zabil čtyři bezdomovce, jeden den si vzal dokonce dva. Problémy mu to nedělalo, nikdo ho nechytil a kromě toho, že se potěšil a ukojil svou nově nabytou vášeň měla celá věc jen jeden dopad, byť trochu nepříjemný: Na ulicích v okolí jeho bydliště začali hlídkovat policajti. To pro Honzu znamenalo zásadní přehodnocení jeho názorů na bezpečnost práce. Přemýšlel dlouho, jak nový problém vyřešit, až se nakonec vrátil k variantě, která ho napadla již dříve a která byla nejjednodušší, totiž k převleku, Celý nápad ovšem poněkud vylepšil. Došel k názoru, že nejméně nápadný bude jako bezdomovec, a tak si jedno odpoledne vyhradil na hrabání se v popelnicích a brzy našel dostatek hadrů, které ho změnily k nepoznání. Když mu tedy Josef zavolal, že by se rád sešel, raději se omluvil, chtěl totiž převlek hned vyzkoušet.

Jen co to na sebe navlékl, tak nastoupil do tramvaje a jel až na Národní třídu, odkud došel do Františkánské zahrady. Věděl z minula, že tam je vždy více než dost bezdomovců, ke kterým se může připojit, vyzvědět nějaké informace a vytipovat, který je vhodný pro nenápadnou smrt.

Sedl si k jedné menší tlupě a chvíli jen poslouchal. Po chvíli poslouchání laciných řečí o tom, kolik kdo dnes čeho vysomroval a kde budou spát musel znechuceně konstatovat, že tady mu pšenka nepokvete. Zdálo se, že se jedná o soudržnou partu, která vše podniká společně, a tak by jen těžko šlo některého odlákat a zabít. Zvedl se a šinul si to po Jindřišské ulici směrem k Hlavnímu nádraží.

***

Josef vyrazil na své oblíbené místo, k Hlavnímu nádraží. Bezdomovců tam bylo vždy víc než dost a na Masarykovo nádraží to bylo co by kamenem dohodil. Třebaže to neměl moc rád, jel metrem. Nejezdil metrem rád, protože se zde na něj lidé dívali ještě víc naštvaně než v tramvaji a navíc zde bylo více revizorů. Tentokrát ovšem měl štěstí, žádného nepotkal, a tak spokojeně vystoupil na stanici Hlavní nádraží a šel ven, po chodníku směrem k tramvaji. Dvacet metrů nad sochou Sbratření si sedl na prázdnou lavičku a rozhlížel se.

***

Cesta k nádraží Honzovi zabrala pouhých dvacet minut, nevěděl totiž ještě, jak se správně šourat. Nedělal si z toho těžkou hlavu, brzy na ten správný způsob přijde. Od tramvajové zastávky se vydal nahoru a rozhlížel se po vhodné oběti. Kus cesty od zastávky uviděl osamoceného bezdomovce.

***

Josef nemusel čekat dlouho, osud mu sám přihrál vhodného kandidáta. Nějaký bezdomovec, podle chůze mladší, si sedl přímo k němu a zeptal se ho, jestli nemá cigaretu. Měl, a tak se podělil. Zavedli řeč na počasí – vděčné téma – a po chvíli řečí Josef zmínil, že zná skvělý dům na přespání, zrovna kousek odtud.

***

Honza se musel zasmát. Bylo to úžasně jednoduché. Když mu ten senilní dědek nabídl, že může přespat u něj, nezbývalo mu, než souhlasit.

„Super,“ řekl. „Neměl jsem dnes kde přespat, kdybych tě nepotkal, asi bych skončil tady na lavičce. Ušetřil jsi mi promrzlou noc, kamaráde!“

Zvedli se a šli. Honza ještě cestou našel pětikorunu.

***

Josef pomalu dovedl svého kumpána ke svému doupěti.

„Jak se vůbec jmenuješ?“ zeptal se. „Já jsem Honza,“ užil jména svého kamaráda.

„Já jsem Pavel,“ odvětil mu bezdomovec. „Vypadá to tu dobře,“ řekl, když došli k budově. Josef se usmál a pokynul mu rukou.

„Počkej, až to uvidíš vevnitř!“

Bezdomovec Pavel se ještě rozhlédl kolem.

„Hele, nejde sem ten výpravčí?“

Josef se lekl a podíval se směrem, kterým Pavel ukazoval. Nic neviděl, otočil se tedy zpět na Pavla, aby se zeptal, kde ho viděl. Bezdomovec Pavel k němu ale přiskočil, a než stačil Josef cokoliv podniknout, tak se mu před obličejem mihlo ostří nože a v příštím okamžiku již padl k zemi. Bezdomovec Pavel ho rychle vtáhl dovnitř baráku.

***

Honza se začal smát z plna hrdla. Tenhle byl obzvláště hloupý. Sebe pochválil za falešné jméno, to k převleku patří. A dost, řekl si, zeptám se Pepy, jestli nechce příště vyrazit se mnou. Nakonec, byl to jeho nápad, vraždit bezdomovce.

Vzal do ruky telefon, vytočil Josefovo číslo a čekal.

Odněkud z útrob mrtvého bezdomovce začal vyzvánět telefon.