Snad ospalé (či aspoň méně bdělé)

končilo jaro v srpnu nenadále,

znak propálen (tím spřáteleným dělem),

proč jenom Vesnu ze sna budí: dále

Dny střízlivé zas do němoty zpité

poženou krokem svině bez pardónu,

vše jízlivé se mělo prohnat bytem

všech, kdo už chtěli jinou dobu tónu…

V sny bezvěrců už více neuvěří

ti všichni u zdi, co to neustáli,

hře bez herců se kdekdo v šeru svěří

za kyvu času, jenž se neustálí

Svět pobledlý (či trochu více šedý)

si myje ruce v džberu od pomejí,

už dojedli (teď budou trávit jedy),

je hrozně pozdě (možná nejpozději)

Čas nadějí se poučením spoutá,

už je to jedno, pane generále,

„nech mládě jíst“ – to nejsou slova žrouta,

vždyť žádna doba není bez penále

Snad ospalé (či aspoň méně bdělé)

zamrzlo jaro v botě bez podrážky,

svět po spále je světem bez neděle,

v tom dusnu ulic čekaly se srážky…