Znát denní světlo a žít ve tmě zároveň,

tázat se na peklo, nebe mít za rohem.

Vydechnout vzduch a vdechovat oxidy,

dělat vše pozpátku, nehledět na chyby.

Bláznům číst pohádku, lákat je na sliby,

všechno pak zakončit

slovy : a co kdyby ...

To je ten paradox našeho bytí,

v pláči se smát a za živa hníti.

Pak křídla ti narostou a nevíš co s nimi,

tak spolkni svůj žal a osud svůj přijmi.