V tom čase, kterej se zdál nekonečnej a prázdnej a zároveň hutnej k nevydržení, kdy horizont dní ležel tak blízko a všechno mělo být teď, byla necelý rok v půli kopce pod klášterem otevřena čajokavárna dneska už neznámýho jména. Dali jsme si tam schůzku, možná to bylo naše poslední posezení pro čtyři oči, jenže to jsme tenkrát ještě nevěděli a taky to bylo a je nepodstatný. Pospíchala jsem přes růžovou zahradu, skoro jako když se spěchá na tramvaj, žádný chvění, mlžný představy, křídla, nejistoty, a byla jsem za to ráda, že aspoň něco ve svý hlavě dokážu ovládnout tak, jak to cítím, v tom zoufalství k zešílení.
     V čajírně bylo zakouřeno a pianista nebo někdo, kdo se za něj vydával, hrál tak falešně, že jsem to poznala i já, takže jsme dali jenom hrnek čehosi a něco ke zhltnutí a vydali se dál do noci. Navrhla jsem cestu přes ameriku, kterou M. neznal, loudali jsme se na tom malým kousku velkýho města celou věčnost, pořád se zastavoval a prohlížel tu jednoduchou nádheru, co povánočním nočním časem ještě víc vynikla, a nechtěl věřit, že je to možný. Bylo mi jako bych šla s dítětem, který má ještě dost drzosti divit se všemu a nevěřit ničemu, bylo to k pousmání a navíc se dostavila tichá radost, že mu tak obloukem vracím něco málo z toho, co jsem od něj získala.
      Travezem přes kopec, místem, kde mi vždycky a jenom tam hlavou zazní jistá melodie - zvláštní jak pro určitý místa jsou vyhrazený zase jenom určitý chutě a pachy a zvuky - dostali jsme se do andělský čtvrti, kde už dávno andělé nejsou a místo nich tu stojí jakýsi palác jejich jména. Pár ulic odtud snad ještě funguje ta hospoda, protože itálie je pořád v běhu, cpali jsme se tam italskejma koláčema a českým bírem, ale dávali jsme si pozor, aby ho nebylo moc, abysme nezapomněli držet nitě tím správným směrem a pro oba snesitelnou silou, aby se to nepřetrhlo ani nezamotalo, protože na obojí jsme zase tak silný asi nebyli, nebo jsme si to aspoň mysleli každej o tom druhým. 
        Cestou zpátky, serpentinou na šibeniční kopec, to už jsme jenom mlčeli, vyčerpali jsme všechny banality a všednosti, kterejma jsme jenom zastírali prostý přání vidět se spolu a přesvědčit se, že jsme se někde nesekli, že nikde nejsou viditelný velký rány a drobný oděrky se rychle hojí, teď už jsme si mohli odpustit lži o nebolestech a mohutnejch citech, a na hru o pravdě už jsme byli velký. Ticho už nebylo trapný ani napínavý, ticho bylo tichem a noc obyčejnou nocí, neobyčejnou tím, že to byl ostrov klidu v bouři mýho pocitomyšlení během těch let. V mysli mi prolétla čerstvá vzpomínka na poslední noc, kdy ještě nešlo spát sami, ale už ani spolu, kdy jsme byli na půl cesty mezi citem a rozumem, touhou a skutečností, a napadlo mě, že takhle to možná zůstane, budeme se potkávat denně nebo nevidět věky, ale nikdy to nedotáhnem do klasickýho konce, protože jsme ten vztah vzali napřeskáčku, což kupodivu bylo to nejlepší, co jsme mohli v tom bláznivým městě udělat.